Napadá mne několik vysvětlení. Především se změnila doba a média vedle toho, že informují, jsou i prostorem, ve kterém se setkáváme. Zareagovat je pak technicky snadné. Není třeba kupovat známku, zalepovat obálku, hledat schránku či listovat telefonním seznamem. Stačí mít internet a ten je stále dostupnější.

Především se ale, myslím, měníme jako čtenáři. Přibylo nám sebevědomí a bereme za samozřejmost, že si k přečtenému řekneme své. Uvykl jsem tomu konci monologu. Cokoli píšu, počítám s reptáním a odmlouváním. Jako se v šachové hře kalkuluje s tahy soupeře, předjímám námitky, už když formuluji větu.

Takto člověk předejde spoustě zbytečných nedorozumění a bývá spíše výjimečně posílán tam, kam nechce. Pokud si to tedy sám nevykoleduje: Jakkoli totiž vím, že přemýšlet nahlas je troufalé, stejně se občas nevyhnu námětům, u kterých je předem jasné, že bude mela.

Obecně jde o témata, na která mají nějací horlivci velice silný názor. Začnou prskat, ať už člověk řekne cokoli, není-li to právě to jediné co chtějí slyšet. Mám k fanatikům všeho druhu dvojznačný vztah. Štvou mne, pochopitelně, ale také přitahují. Třeba ti devianti zamilovaní do nějakého politika či politické ideologie! Anebo rasisté, co o sobě tvrdí že nejsou, kteří si libují vtom, jak jsou bílí, černí anebo puntíkovaní! A pak ti dodateční bojovníci proti něčemu co nestihli porazit a tak alespoň dodatečně okopávají mrtvoly…!

Převažuje názor, že s těmito „magory“ je škoda ztrácet čas. Že jim není pomoci. Nejsem si tím jist. Co když je třeba vést s tou záští a fanatismem trpělivě řeč, abychom nepřehlédli, že máme problém? Co když potřebujeme všechny ty „magory“ coby varování před něčím, vůči čemu sami nejsme zcela imunní…?

Samozřejmě mne těší milé dopisy, za které děkuji. Ani ty zuřivě angažované ale nejsou marné. Když si to člověk přebere, je v nich vzdálené volání o pomoc. Doba je nervózní, zmatená a to SOS zaniká. Musíme si pozorně naslouchat!