Libyjské vítězství

Zbývá definovat vítěze. Jak je v kraji zvykem, ve volbách zvítězí islamisté, jde ale o to, zda umírnění anebo radikální. Přechodná národní rada se přihlásila ke zvykovému právu šaría a o něm už určitou představu máme. Libye se stane zemí bez kriminality, neboť za krádež se seká ruka. Ženy mohou zapomenout na emancipaci, případné odpadlíky od víry čeká poprava a tak podobně.

Místo osoby diktátora bude společnost sestávající ze soupeřících kmenů sjednocovat korán. V Libyi bude pořádek, jaký si my neumíme představit a který bychom určitě nechtěli. Jenomže náš způsob života není ani jediný, ani objektivně nejlepší a nejspíše by pro změnu nevyhovoval třeba právě zmíněným Libyjcům. Vlastně je s podivem, že islámští bojovníci vzali zavděk pomocí od nevěřících psů. Omlouvá je jedině to, že z jejich pohledu neřídil nálety NATO nějaký generál z Ameriky, nýbrž Aláh, jehož velikost při každém povedeném zásahu oslavovali.

Když se tedy hledají v Libyi vítězové, západ mezi ně nepatří. Zúčastnili jsme se přestřelky, posloužili islámu a naši politici se v osobě diktátora zbavili politického spojence, aniž by to zaručovalo nějaký profit. Po čerstvých špatných zkušenostech z Afghánistánu a Iráku Libyi vojensky neokupujeme. Tím pádem místním odpadá problém s vyháněním „křižáků“. Budou mít ale bez okupace ropné společnosti za hubičku libyjské černé zlato? Dost možná nebudou a západ se tak konečně bude moci pochlubit nezištnou ochranou lidských práv. Pokud nám to tedy nepřekazí ti vyznavači zákona šaría.