Mír jako válka

Vypadá to, že v Afghánistánu je mír pokračováním války s tím, že po porážce nepřátel čelí okupační armáda vášnivé nenávisti přátel. Pálení koránu je v muslimské zemi počínáním nejen necitlivým, ale také stupidním. Nic na tom nemění výmluvy na uklízení nepořádku po vězněných Taliáncích anebo podezření, že vězni využívali knih k předávání vzkazů. Jako holý nesmysl působí propaganda, líčící soužití cizích vojáků a místního obyvatelstva jako družbu osvobozených s osvoboditeli. Osvobození totiž osvoboditelům přejí smrt.

Správná odpověď na otázku, jestli má válka a následný krvavý mír v Afghánistánu smysl zní: jak pro koho. Pro civilisty sotva, ti tvrdí že taková bída, jaká je teď za Američanů, nebyla ani za Talibánu. Pokud jde o okupační vojáky, kterým jde non stop o život, musí mít rovněž o smyslu své přítomnosti pochybnosti. Na druhou stranu z amerického míru profituje proamerická afghánská vrchnost, rozkrádající zahraniční pomoc. A válka určitě dává smysl zbrojařům anebo armádním dodavatelům proviantu.

Jisté je, že s každou další válkou, o které s odstupem zjistíme, že byla produktem politické a mediální manipulace za účelem něčího zisku, klesá naše ochota věřit politikům, že jim příště půjde o principy, hodnoty či ideály. Když se ukáže, že vojáci nebyli vysláni bránit svobodu a porážet zlo, znamená to, že byli vysláni zabíjet a posláni na smrt. Problém s Afghánskou vojenskou misí tkví v tom, že pokud je zbytečná, pak je také zločinná. Válka zkrátka není mír, jakkoli si na to hraje.