Armáda přiznala, že naši vojáci jsou na mušce protivníka, jenž útočí ze zálohy.

Připomeňme, že česká armáda už v Afghánistánu absolvovala i nebezpečnější operace. Průzkumníci z Prostějova v letech 2004 a 2006 způsobili Talibanu citelné ztráty. Sami přitom desítky přestřelek všichni přežili.

Působí to dojmem, že válečné nasazení je bezpečnější, než mírová mise. Vyhledávat v týlu nepřítele výcviková střediska a navádět na ně stíhačky jako by bylo snazší, než hlídat bezpečnost odborníků, kteří pomáhají v zemědělství, školství či zdravotnictví. Pokud Talibanu vadí čeští průzkumníci, má logiku útok na českou humanitární misi.

O vyslání jedněch i druhých rozhoduje stejný parlament a ten je pod tlakem voličů, kteří příliš nerozlišují, jakou měl který mrtvý voják specializaci. Špatných zpráv zatím není tolik, aby vláda zvažovala ukončení Afghánské mise. Už je ale jasné, že budou přibývat a s nimi i tlak veřejnosti, která stejně jako v jiných zemích bude pochybovat o smyslu obětí.

Armáda by určitě měla zvážit rady bývalého náčelníka generálního štábu Jiřího Šedivého. Ten ve změněné situaci, kdy jsou vojáci „promícháni“ s místními lidmi, navrhuje infiltraci prostředí rozvědkou s psychology, kteří by získali od lidí informace o hrozbách. Také radí nasadit kamerami vybavená bezpilotní letadla.

Pokud snad neumíme infiltrovat prostředí a neseženeme bezpilotní letadla, logické by bylo humanitární misi přerušit a vysílat raději životaschopné válečné průzkumníky. Co je možná vážnější, je poznámka, kterou učinil stínový ministr zahraničí Zaorálek. NATO i Česko by si podle něj měly ujasnit, čeho chtějí dosáhnout.

Pokud obecná odpověď zní porazit terorizmus či nastolit svobodu a demokracii, pak jde o humanitární misi na několik generací, respektive na věčné časy. Pro tu se podpora veřejnosti nenajde. Veřejnost má nárok znát ohledně Afghánské mise přesné úkoly, jasný plán, závazné termíny. Už kvůli těm předpokládaným obětem.