Zajímavější je srovnání, jaké procento finančního bohatství patří v té které zemi pěti procentům těch nejbohatších:
u nás je to aktuálně 45 %, v Německu 52 % a v USA 77 %. Jsou-li ovšem nůžky mezi bohatými a chudými u nás rozevřeny méně, je to jen proto, že u nás kratší dobu probíhá akumulace kapitálu.

Podstatné je, že žijeme v ekonomickém systému, ve kterém se nůžky umějí pouze rozevírat. Pokud společnost bohatne, v praxi to znamená, že bohatnou pouze bohatí. Statistika ovšem neřeší, že peníze nevyjadřují bohatství společnosti, neboť se masivně tisknou na dluh. Anebo že lidé, kteří mají peníze v bankách, je tam mají pouze za předpokladu, že si je nevyberou, neboť kapitálová přiměřenost bank vůbec nepočítá s tím, že by střadatelé hromadně pojali nápad převést své úspory z bankovního účtu do bezpečnějšího slamníku.

Statistiku pojednávající o finančním jmění lze důvodně podezírat z toho, že pojednává o finanční iluzi. Ti nejbohatší, kteří jsou předmětem všeobecné závisti, jsou z velké míry zámožní virtuálně. Vlastní neexistující peníze uložené v bublinách, jež dříve nebo později prasknou. Je v tom jistá vyšší spravedlnost, ale žádná logika. Důsledkem chamtivosti finančníků není bohatství, ale chaos, věštící kolaps. Statistici prominou, ale chceme-li vědět, jak jsme na tom, kolik máme doopravdy peněz, pak jsme dnes pravdě ze všeho nejblíže, když se podíváme do peněženky.