Nekonkurenceschopnost

A prohlásila, že nás dostane do první dvacítky! Z chaotické směsky nápadů, jak toho dosáhnout ovšem není jasné v čem a s kým chceme úspěšněji soutěžit a rovněž není zřejmé proč. Schopnost konkurovat se bere jako cosi samozřejmě užitečného a pozitivního. Jenomže ve světě plném protekce a úplatkářství je soutěž pouhou iluzí. Nejlépe schopni konkurovat jsou zjevně vydřiduši a mafiáni.

Slovo konkurenceschopnost je ve skutečnosti mantra, kterou vrchnost omílá, aby uklidnila obecnou nespokojenost. Lidu se tvrdí, že bychom na tom byli lépe, kdybychom byli konkurenceschopnější. A abychom byli konkurenceschopnější, musíme se podle vrchnosti uskromnit, více platit na nepřímých daních, spokojit se s nižšími sociálními dávkami a také se nedomáhat u státu či u podnikatelů přehnané mzdy a nesystémových benefitů. To by totiž podle vlády strašně snížilo konkurenceschopnost.

Pověstné čertovo kopýtko se skrývá v předpokladu, že z profitu konkurenceschopného podnikatele či státu má prospěch zaměstnanec či občan. Samozřejmě nemá. Podmínkou zaměstnancova či občanova prospěchu je pouze jeho vlastní konkurenceschopnost, nikoli jakási obecná. Konkurenceschopnost není synonymem štědrosti či dobrotivosti. V nefér soutěži vždy mají navrch chamtivci, kteří myslí jen na sebe. Že se vláda míní pokoušet o zvýšení naši konkurenceschopnosti, ještě neznamená, že si to musíme nechat líbit. Je-li naše ekonomika založena na levné pracovní síle a není konkurenceschopná, pak nechybují zaměstnanci. Vláda ať tedy uskromňuje zloděje.