Z pohledu úřadu je to důkaz nepolepšitelnosti občanů, kteří všechno nechávají na poslední chvíli. O výměně věděli včas, takže by teď zasloužili za svou liknavost přísnost. Mastnou pokutu za řízení s neplatným dokladem například. Jenomže vedle přístupu eráru je zde ještě pohled svobodného občana, který se o žádný nový doklad neprosil a je zcela spokojen s tím starým, který získal na základě přezkoumání své řidičské způsobilosti a který i zaplatil. Proto se majitel staršího průkazu může právem cítit šikanován příkazem někam chodit měnit doklady.
Od úředníků, schovávajících se za stát či za unijní legislativu, jde o zjevnou svévoli. Starosti s výměnou má mít ten, kdo si ji vymyslel a kdo tu výměnu potřebuje. Nový průkaz by tedy s omluvou měli úředníci osobně doručit řidiči, který už průkaz má. Výměna pak by měla být dobrovolná, svobodný občan by k ní neměl být nucen. Nejde totiž jenom o technický nýbrž i o filosofický problém. Se starými doklady nám byrokraté berou starý svět, aniž by se ptali, zda souhlasíme s tím novým. Co se bude kvůli technickému pokroku měnit a co naopak zůstane při starém, ale přece nemůže rozhodovat od stolu nějaký ouřada, usilující o lepší dozor.
Ono to nakonec nebude tak, že stát má potíž s nepolepšitelným občanem. To my máme problém s nepolepšitelnými úředníky, kteří si vymýšlejí práci a množí se dělením. Občan chvíli nedá pozor a byrokrat už místo aby mu sloužil, začne si na něj dovolovat. Místo průkazů by se měli měnit úředníci. Počínaje těmi Bruselskými, neboť i úřední šiml smrdí od hlavy.