Nepovinný potlesk
Pokud jde o oslavy 17. listopadu, zásadní otázka zní, zda je k oslavám důvod. (Však také zatímco jedni slaví, jiní těm slavícím zuřivě spílají!)
Ivan Hoffman
2×audio Diskutovat (266) 16.11.2009 0:00
Flashový přehrávač se spouští.
Pokud se vám nespustil, aktualizujte si ho zde.
Jak se dělá historie jsem před dvaceti lety viděl ze dvou metrů. Vděčil jsem za to roli šaška, muzikanta, kterého vrchnost nechala ve své blízkosti a nic před ním neskrývala. Také jsem ale jako šašek viděl historii nikoli zdola, jako statisíce lidí na náměstích, ale shora z tribuny. Zatímco zdola to mohlo vypadat, že důležití jsou ti borci na tribuně, z tribuny bylo jasné, alespoň mně šaškovi, že je to naopak. Důležití byli lidé pod tribunou, kteří si udělali čas a přišli na náměstí svrhnout kompromitovaný režim.
Kvůli těm lidem, co se tenkrát odvážili demonstrovat, i dnes soudím, že je co slavit. Současně si ale myslím, že není koho oslavovat. Pokud jde o revolucionáře, jako šašek, co jim viděl do karet, mohu dosvědčit, že pro vás nic neudělali a že jim nic nedlužíte. Svou odměnu za tu chvíli odvahy si náhodní hrdinové z tribun dávno mnohokrát vybrali. Navíc mohou být rádi, že jim dodnes nikdo nepředložil účet za to, co následně zavinili a způsobili.
Domluvme se, že potlesk je nepovinný. Kdo po převratu uchopil šanci za pačesy a dnes je za vodou, ať si to zítra užije i s ohňostrojem. Koho ale úspěch nepotkal, i když se poctivě snažil, ať sám sebe přehnaně neobviňuje z neschopnosti a do oslav ať se nenutí. Něco se sice povedlo, ale toho, co se vysloveně nepovedlo, je také dost. A hlavně, už je to pryč. Už slavíme pád minulého režimu dvacet let a pomalu je na čase přemýšlet, jak se zbavit toho dnešního. Ať je šaškovi jeho černý humor laskavě prominut, na jeho názorech stejně houby záleží.
-4°C
-2°C
