Dali to sklářům najevo právě tím, že se mezi ně neobtěžovali. Dost možná i proto, aby je příště nevyrušovali od zasedání jiní nespokojenci. Anebo ze strachu, že jim rozlícení skláři natlučou?

Demonstranti přišli před Úřad vlády proto, že příčinu své neřešitelné situace vidí ve zpackaných zákonech. Především poukazují na dopady zákona insolvenčního, kdy jsou před nezaplacenými zaměstnanci upřednostňovány coby privilegovaní věřitelé banky. Pokud jsou zákony vadné, je třeba je napravit. Pokud jsou zákony v pořádku, je třeba před demonstranty předstoupit, říct jim, že brečí na špatném hrobě a případně jim poradit, kam si mají jít stěžovat příště. A i kdyby je premiér rovnou poslal na hlavní nádraží, bylo by to méně arogantní, než se tvářit, že před úřadem nikdo není.

Nikdo není psáno, že premiér, ministr práce a sociálních věcí či ministr financí musí umět pro skláře najít cestu z pasti, ve které se nikoli svou vinou octli. Nikde ale také není psáno, že zrovna lidé, kteří tu situaci nesvedou vyřešit, mají být ministry. Nejen sklářům, kteří reklamují chybějící či vadná pravidla hry, jsou zmínění ministři nepotřební. Necítí-li problém sklářů jako problém svůj, jsou tito ministři zbyteční i pro ostatní občany. Normální člověk si řekne: Kdybych se těm sklářům nemohl podívat do očí, nemohl bych být premiérem. Na tomto se asi shodnou ti, co by sklářům finančně pomohli, i ti co jsou proti. Je to věc vkusu.