Památky a paměť
Rozšíření seznamu národních kulturních památek je správný krok, pokud se tedy shodneme, že čas proměňuje díla kdysi moderní na pamětihodná. Že čas nestojí je zřejmé, pročež ke starým starožitnostem přibývají nové.
Ivan Hoffman
1×audio 1×foto Diskutovat (55) 8.2.2010 0:01
Flashový přehrávač se spouští.
Pokud se vám nespustil, aktualizujte si ho zde.
O tom, zda takové rozšiřování seznamu má smysl, ovšem rozhoduje kulturnost či nekulturnost národa. Pro řadu lidí je seznam památek pouze kusem papíru, neboť je výhradně zajímá co je tady a teď a daru historické paměti se jim nedostává.
Vlastníci některých historických objektů spatřují v památkářích potížisty, kteří jim brání předělat objekt podle dnešního vkusu a k dnešnímu účelu. Že se staré objekty bourají, aby na jejich místě vyrostlo něco nového, je praxe stará jako lidstvo a vlastně je s podivem, že občas něco starého přižije svou dobu.
Z historie známe jak případy, kdy stavby nevalné hodnoty byly nahrazeny architekturou přínosnou, tak i případy barbarství, kde historicky cenný objekt nahradil kýč. Jenomže i ten kýč se někdy nakonec stane památkou, když se mu na stáří vyhne demoliční četa a místo ní ho dostanou do péče restaurátoři.
Když ministerstvo kultury rozhoduje, co zachovat a co zbourat, čelí z jedné strany tlaku stavitelů, kteří potřebují lukrativní parcely pro své obchodní domy, z druhé strany tlaku památkářů, kteří upřednostňují to, co už tu je. Vítězi těchto střetů bývají ve většině případů stavitelé, což nepřekvapuje. Mají za sebou bohaté investory, zatímco investoři staveb určených k demolici to už sledují ze hřbitova.
Že se teď našlo 38 položek, o které se rozšíří seznam národních kulturních památek, berme tak, že stavitelé přišli o 38 parcel, na kterých nebude Kaufland, Penny či Tesco. Snad to přežijeme.
-4°C
-2°C
