Společenská shoda panuje ohledně potřeby chránit kulturní dědictví, pečovat o památky. Také financování národních institucí, tedy Národního divadla, muzea, knihovny, galerie se bere jako samozřejmost. Potíž je ovšem s kulturou živou. Není snadné rozlišit, kdy je pro umění přínosem tržní konkurence a kdy jsou nezbytné dotace a granty.

Nynější ministryni má kulturní obec za zlé, že vlastní koncepci nemá a do toho, co dosud fungovalo, vnáší chaos. Když už řízení kultury není svěřeno obecně respektovanému umělci, o jehož kulturnosti by nebylo pochyb, měl by o potřeby kulturní obce či potřebu kulturnosti pečovat schopný manažer. Anebo alespoň někdo, kdo ví, co dělá a umí vysvětlit proč. Podpora kultury není pouze otázkou peněz. Bez jasné představy jak s nimi naložit, jich nikdy nemůže být dost a vždy budou chybět.

V debatě o podpoře kultury jde mimochodem o důležitější věci, než jsou peníze. Kulturnost anebo její absence nás provází na každém kroku. I ten, kdo je přesvědčen, že přežijeme bez opery, bez poezie, bez divadla, soch a obrazů, bývá nepříjemně zaskočen, když se v běžném životě setká s nekulturností. Kulturu je ponejprv třeba podporovat jako životní projev, styl, jako potřebu být obohacen a jiné obohacovat něčím hezkým. Kultura přežije i bez ministerstva. Bohužel to platí i naopak. Ministerstvo kultury se jak vidno klidně obejde i bez kultury.