Král či královna už nějakou dobu v Británii nevládnou svým poddaným a jejich vliv na politiku je pouze symbolický. Pro sedm Britů z deseti je ovšem královská rodina stále významným faktorem, jak vypovídají sociologické průzkumy. A výrazná většina lpí na monarchii, coby důležité součásti britské identity.

Občas je slyšet názor, že konstituční monarchie jsou nejstabilnějšími demokraciemi. Paradox je to jenom na první pohled. Pokud si lidé vládnou v systému, který se drží letitých tradic, zvyků a rituálů, je to jiné, než když se vláda lidu formuje z ničeho na troskách a ruinách minulých společenských systémů. Když Britové říkají „right or wrong, my country“ (v dobrém i ve zlém má vlast), jde o cosi, co jim můžeme leda závidět. Ten postoj totiž vyplývá z hrdosti na britskou tradici. A v dnešní zběsilé době vidíme, že tradice už lze pouze udržovat a zachraňovat, nikoli utvářet. Pokud bychom se i shodli, že by se nám v konstituční monarchii také líbilo, nejsme schopni ji vytvořit.

Obřad, ve kterém se žení princ, je vlastně reklamou na monarchii. Pro Brity je příležitostí dobrovolně se cítit poddanými, těšit se z pokračování královské tradice, aniž by je tato ukracovala na svobodě či omezovala jejich občanské sebevědomí. Pětasedmdesát procent Britů by prince Williama vidělo v budoucnu na trůně raději, než jeho otce Charlese. Vidí v něm budoucnost monarchie, anebo rovněž budoucnost Británie? Jisté je, že tuto pohádku berou Britové smrtelně vážně.