Směr Dubaj

Stejně jako v Tunisku se ani v Egyptě lidem nezamlouvá, že bohatnou ti, kteří již jsou bohatí dostatečně, zatímco údělem většiny obyvatel je nouze. Lidé, kteří se dnes v Egyptě snaží zbavit presidenta Mubaraka, učinili špatnou zkušenost s kapitalismem. Nabyli dojmu, že to není spravedlivý systém. Však také důsledkem lidového hněvu jsou odlety boháčů soukromými tryskáči do Dubaje.

Tak jak se mladí Egypťané inspirovali vítěznou rebelií mladých Tunisanů, budou sami inspirací lidem bez perspektivy v dalších zemích. Tyto vzpoury mají společnou příčinu v chování politických a ekonomických elit. V dějinách se notoricky opakuje situace, kdy mocní ztrácejí soudnost, separují se od zbytku populace a žijí v bludu, že svou hamižností jdou těm méně úspěšným vzorem. Zemí, ve kterých prostí občané obdivují své boháče a zbohatlíky, bude určitě ubývat.
V západní reakci na arabské nepokoje se mísí obava z islamizace regionu a sympatie k odmítání nedemokratických diktatur. Že jsem svědky sociálních bouří, ve kterých jde o spravedlivější dělbu bohatství, přecházíme mlčením. Sledovat vývoj v Egyptě je ale zajímavé právě proto, že nás brzy čeká totéž v bledě modrém. Studenti bouřící se v Británii proti škrtům už na transparentu upozornili Davida Camerona, že ho čeká osud Mubaraka. Je tady podezření, že se západní elity od těch arabských v principu neliší. Podléhají stejným bludům o blahodárnosti chamtivosti. Měli bychom mít proto nějaký plán B pro případ, kdy i nám místní elita vypne internet a v soukromých tryskáčích odletí do Dubaje.