O Turcích je dobré vědět, že jsou spojencem, který má řadu nepřátel. Na nože jsou se syrským prezidentem Bašárem Asadem, s Iránem, s Kurdy tureckými, syrskými i iráckými a nově oficiálně i s Islámským státem. Když se tedy Turci rozhodnou pro bombardování, nepřekvapí, že z jedné vody na čisto trefují všechny, co se jim připletou do cesty. Nově současně islamisty i Kurdy, které jinak střídavě podporují, když válčí mezi sebou.

Turecko je sice členem NATO, ale sleduje vlastní, turecké zájmy, kterým občas nemůžeme rozumět, a Turci nemají zapotřebí nám je vysvětlovat. Tak je tomu s Kurdy, které například v boji s Islámským státem zásobují a vyzbrojují Američané, zatímco Turci je ostřelují. Z toho nicméně neplyne, že by se Američané kvůli masakrování Kurdů zlobili na Turky. Jak se dnes otevřeně říká, říše a velmoci si nemohou dovolit trvalé spojence, mají pouze své trvalé zájmy. Proto Turci jednou podpoří islamisty proti Asadovi, jindy islamisty proti Kurdům, anebo Kurdy proti islamistům.

Turkům nejde o to s někým vyhrát, něčemu špatnému zabránit, něco dobrého vybojovat. V tureckém zájmu je, aby potenciální soupeři v regionu měli co největší problémy, zabředli do válek, bídy, chaosu. Když to ovšem domyslíme, Evropa vděčí Turecku za slušnou porci uprchlíků a za teroristické hrozby. Protože jsou ale Turci spolehliví spojenci, nebudeme jim to říkat.