Chválit pana Kalouska, že míní zatočit s nesystémovou podporou stavebních střádalů, kteří zájem stavět zhusta pouze předstírají, není moc chytré. Ušetří-li se totiž nějaké veřejné prostředky tím, že stát nepřispěje falešným stavebníkům a omezí podporu těch pravých, občan takto ušetřené peníze zaručeně nikdy neuvidí. Dopadne to s nimi jako s pověstnou párou nad hrncem.

Zajímavé je tak spíše sledovat ztráty stavebních spořitelen a souběžně s tím profit „nespecializované“ konkurence. Analytici předvídají, že Kalousek zcela utlumí zájem o stavební spoření a lidé že prostředky přesunou například do podobně výhodného životního pojištění. Také je již patrný trend, kdy lidé místo stavebního úvěru upřednostňují bankovní hypotéku. Není tedy těžké sestavit stručný seznam těch, kdo mají důvod panu ministrovi od srdce poděkovat za jeho péči o bydlení občanů.

A proč se kolem tohoto zjevného klintelismu dělá takové divadlo? Privatizace politiky se nachází v bodě, když už politici neslouží občanům, ale ještě mají pocit, že to musí předstírat. Lidé samozřejmě tuší, že jsou politikům lhostejní, ale než by na to museli reagovat nějakou občanskou aktivitou, raději předstírají, že splynutí politiky a kšeftu nevidí. Z toho, kolik lidí stále spoří je pak patrné, že politici předstírají péči o věci veřejné velice úspěšně. A jak asi spořivý občan připadá politikům, co se topí v dluzích, které dělají? Nejspíše jako naiva, co netuší, která bije.