Vládní koalice chce na státních zaměstnancích šetřit, a kdyby to odboráři nechali bez povšimnutí, šlo by přesně o to mlčení, které znamená souhlas. Problémem odborů ale je, že jejich nesouhlas na vládu neudělá valný dojem. Dají o sobě symbolicky vědět, ale k ničemu radikálnímu nenajdou odvahu. Vláda to samozřejmě ví a státním zaměstnancům neustoupí. K takovému závěru opravňují neúspěchy masivních protivládních protestů v Řecku či ve Francii. Jde o to, že vůči tradičním formám protestu je už vrchnost imunní.

Slabinou odborářů je to, že sice vědí, co nechtějí, ale nevědí, co chtějí. Protestuje se v rámci systému, nikoli proti němu, takže si odboráři musejí počínat uměřeně. Na drobné škrty mohou reagovat drobným odmlouváním. Demontovat systém, když nevědí čím ho nahradit, by nebylo jen hloupé, ale rovněž sebevražedné. Odborářům nejde o principy, hodnoty, ideologii, ale jen o peníze. Na to, aby způsobili havárii, jim chybí kuráž.

Kára, na které se vezeme, skutečně vykazuje vážné poruchy a výrobní vady, ale její revize či výměny se nedočkáme od státních zaměstnanců, kterým jde jenom o to, aby nepřišli o deset procent ze své výplaty. Kdo je srozuměn s tím, že se všechno odvíjí od peněz, tomu tenhle vehikl musí stačit a lepší si ani nezaslouží. Na nespokojené odboráře není důvod se zlobit. Současně ale od nich ani nic nečekejme. Jsou tu za sebe a pro sebe, stejně jako politici, se kterými se hašteří. Důstojnější a přátelštější společnost ale nejde vyhašteřit. Musí se vytvořit, k čemuž je třeba dobrých nápadů a otevřené mysli, nikoli zaťatých pěstí.