Když se nám podaří získat odstup, spatříme zpravidla za každou hlasitě hlásanou pravdou něčí zájem, něčí víru anebo přání, čímž lze vysvětlit, proč si pravdy mohou konkurovat i protiřečit, platit paralelně a také vysvětlit jak je možné, že pravda vítězí.

Názorným příkladem je výměna názorů, které si přes média sdělují otec a dcera Záhrobští. Slalomářce se výsledkově daří hůř, než když ji dirigoval otec. Má určitě pravdu, když říká, že ve sportu se někdy vyhrává a jindy prohrává. Jenomže pravdu má nejspíše i tatínek, když věcně vysvětluje, proč byl nesmysl měnit techniku, se kterou se stala mistryní světa. Pravdou je ale i to, že jen výjimečně si dospívající děti nechají mluvit do svého slalomu rodiče. Šárka Záhrobská je zjevně raději dvanáctá bez tatínka, než kdyby ho kvůli lepšímu umístění musela poslouchat.

Není dne, aby nám někdo nevnucoval svou pravdu, kterou vydává za pravdu jedinou. Svou interpretaci skutečnosti nám vnucují reklamní kreativci, politici či mluvčí všech možných institucí, úřadů anebo celebrit. Podobně každý z nás má svou pravdu, co se na nás někde nalepila a bývají to občas velké pitomosti. Není ale snadné na to přijít, protože poodstoupit od sebe sama je fuška. Podstatné je asi nebýt v křeči. Jako ta slalomářka Záhrobská, která opustila vítězný styl. Stále mimochodem jezdí zatraceně rychle, takže si podržela smlouvu s fialovou krávou Milkou, což jistě vynáší. Co činí Šárčinu interpretaci skutečnosti pravdou? No přece to, že je šťastná!