Také jsme se ale dověděli, že když je zle, můžeme se na sebe spolehnout. Povodeň způsobila obrovské škody, ale nikdy jsme si nebyli bližší. A takové zjištění má v dnešním nejistém světě svou váhu.

Je jenom pár událostí v životě národa, které se dotknou všech. I po letech si každý přesně pamatuje, kde byl a co dělal v den, kdy do země vtrhla cizí armáda, anebo vodní živel. A mezi vzpomínky se vloudí také vtipy, které se tehdy vyprávěly. Třeba moravský vtip o muži, který sedí na balkóně, spokojeně pokuřuje, zatímco celé přízemí pod ním je pod vodou a překvapeným lidem, co kolem plují na loďce, vysvětluje: Já mám ještě jeden barák v Troubkách… A pak ten český vtip, kterému se na Moravě zasmáli jen ti nejotrlejší: Proč musí Češi tolik makat? Protože Moraváci se válejí u vody!

Schopnost černě žertovat o věcech, které přitom naprosto nejsou veselé, bude nejspíše našim svérázným know-how, jak se vyrovnávat s mimořádnou situací. Jsou určitě národy, ve kterých bychom to nevysvětlili a u kterých bychom za tento druh humoru platili za cyniky či devianty. To, že se ani ve vypjatých, osudových chvílích neumíme brát smrtelně vážně, ovšem není k zahození. Dříve nebo později nás totiž určitě opět potká něco, s čím si prostě neporadíme. Na co se můžeme spolehnout je, že nás neopustí ten černý humor. Odpustitelný, pokud víme, že neopustíme jeden druhého.