Zostouzení prezidenta politiky lze brát i jako zostouzení politiky lidmi, kteří jsou co chvíli sami pro ostudu.
Ústavní soud je v této kauze nevinně a není jisté, zda se vůbec bude zabývat údajnou velezradou prezidenta, kterému funkční období vypršelo. S případy, kdy si politici chodí k Ústavnímu soudu pro radu anebo kdy u ústavních soudců žalují na své kolegy, se v každém případě roztrhnul pytel. Ukazuje to buďto na fatální nesrozumitelnost ústavy, kterou svede vyložit jenom ústavní expert, anebo na alibizmus politických diletantů. Přičemž za „b" je samozřejmě správně.

Ústava jasně definuje vztah mezi mocí výkonnou, zákonodárnou a soudní. Zákonodárcům náleží péče o právní normy, ze kterých má být užitek, a které by tedy měly být srozumitelné. Jak ale mohou zákony vypadat, jsou-li dílem politiků, které usvědčuje z nekompetentnosti jejich věčné dovolávání se požehnání od Ústavního soudu? Že si politici stěžují na svého kolegu prezidenta, by Ústavní soud měl odmítnout jako nevkus. Jde o průhledný pokus vyvléct se ze spoluodpovědnosti za to, co žalují a učinit obětním beránkem toho, kdo v politice končí. Ústavní soud by měl politikům říct: Byl to Váš prezident, sami jste si ho vybrali a deset let jste ho poslušně, servilně akceptovali. Tak co teď řešíte?