Vyzbrojování přátel

Protože jsou ale diktátoři vesměs nevyzpytatelní, pravidelně se z našich přátel stávají naši nepřátelé. Že jsou pak po zuby vyzbrojeni našimi zbraněmi, neřešíme. Sami máme zbraní víc a lepších. A aby nestály kšefty, místo znepřáteleným přátelům je dodáme včerejším nepřátelům, se kterým už jsme pro změnu opět zadobře.

Vše kolem prodeje zbraní je jedno velké pokrytectví. Když politici volí mezi správným a výhodným, vždy volí to, z čeho jsou peníze. Na výtku, že zbraně způsobí smrt a utrpení, se rutinně odpovídá „když neprodáme my, prodají jiní“. A ještě se přidá pitomost, že zbraně přece za nic nemohou, nejsou zlé ani dobré, a konec konců mohou sloužit i k obraně. A tak místo hrůzy z vraždění demonstrantů pociťujeme obavu o pracovní místa kvůli pacifistům, co zneužívají situace a brojí proti zbraním.

Co se jeví jako velké dilema (obchodovat či neobchodovat se zbraněmi) je přitom zcela průhledný trik. Ve skutečnosti to ani náhodou nejsme my, kdo na výrobě a prodeji zbraní vydělává. Vydělávají oni. Obchodníci se smrtí. Podobně ti diktátoři, co nechávají masakrovat demonstranty, nejsou naši přátelé, ale jejich přátelé. Přátelé politiků, kteří mají s krvavými diktátory stejné zájmy a podobný vkus. My ruce od krve určitě nemáme! Jedině snad, že bychom si je iniciativně zakrvavili podporou politiků a dalších obchodníků se smrtí. Politikům se musí jasně říct: Jsou to vaši mrtví, povraždění vašimi zbraněmi. Jde o vaše zločiny proti lidskosti.