Loni tedy náš lup vzrostl o 6,5% na téměř 9 miliard korun, přičemž stále platí, že zhruba třetinu pachatelů tvoří zaměstnanci okradených firem. Ti už mimochodem kromě zboží zcizují i obchodní informace a kontakty, které prodávají konkurenci. Je na čase začít seriózně přemýšlet, čemu vděčíme za nepříjemné a ostudné zlodějské prvenství.

Experti na kriminalitu vesměs upozorňují, že zloději chytře kradou zboží za méně než pět tisíc korun, neboť v takovém případě se jedná o pouhý přestupek. A radí krádeže evidovat a sčítat, aby zloděje bylo možné poslat za trestný čin do basy. Jenže to se bavíme o řešení následku, nikoli příčiny. Příčinou, proč se krade, je to, že se zloděj krást nestydí. A nestydí se proto, že ve společnosti je zlodějství vcelku tolerováno. Převládl názor, že vina vzniká až dopadením, takže krade-li člověk šikovně, může být v pohodě.

Naučili jsme se číst statistiku o zlodějně jako analýzu, jakému podnikatelskému riziku čelí v různých zemích obchodníci. Ta data ovšem také vypovídají o tom, jak hluboký je kde úpadek mravů. Zpráva, že jsme největší zloději, ve skutečnosti poškozuje naši kolektivní reputaci. Naši zloději ji poškozují. Bylo by dobré alespoň některé z nich přesvědčit, ať s krádežemi přestanou, aby aspoň na chvíli připadl Černý Petr někomu jinému. Chce to ale citlivý přístup, aby zloděj neměl pocit, že mu závidíme úspěch. Když totiž vidí, jak jiní kradou ve velkém a ještě se tím chlubí, těžko hledá důvod, proč otevírat peněženku.