Přetrvávající regulace se ovšem nezamlouvá vlastníkům domů, kteří by rádi účtovali nájemné tržní, čili vyšší, a reptají liberálové, kteří tvrdí, že pořádek a spravedlnost vnájemném bydlení nejlépe zjedná neviditelná ruka trhu.

Události posledních měsíců ovšem potvrzují, že neviditelné ruce jde vždy o co největší zisk a pořádkem či spravedlností se nezabývá. Jak to pěkně vystihl jeden internetový diskutér: „Jestliže socky nemaj na činži, ať vypadnou!“ Diskuse o regulaci, která poškozuje vlastníky, a deregulaci, která drtí nájemníky, je debatou o tom, jakou roli přiřknout státu. Má stát mluvit do cen nájemného? Chceme stát, který do ničeho nebude mluvit? Anebo že bychom vůbec nechtěli stát? Toto jsou klíčové otázky.

Stát za svou špatnou prestiž dodnes vděčí minulému režimu. Připomíná se byrokratické centrální plánování, umělá zaměstnanost, nízká produktivita, nouze a nesvoboda. Co ale vidíme poté, co byl reálně socialistický stát demontován, plánování zrušeno, povinná zaměstnanost opuštěna? Máme stát, který sklízí kritiku za něco úplně jiného. Za to, že bohatnou jen bohatí, největší svobodě že se těší spekulanti a podvodníci a daňovým poplatníkům že nejsou za jejich peníze státem zabezpečeny služby voptimální ceně a kvalitě kvůli všudypřítomné korupci.

Stát nemá zastání. Ožebračováni státem se cítí být jak boháči, tak „socky“. Stát překáží i nepomáhá. Obtěžuje i se lhostejně otáčí zády. Přesto zázračně přežívá! Má jako kočka sedm životů.