„Když sedíme a někdo s tím přijde, tak na to zavzpomínám. Ale jinak to nijak neprezentuji. Je to pryč, strašně dávno, člověk nemůže žít z historie, musíme se dívat před sebe," tvrdí dnes 65letý někdejší forvard a úspěšný trenér, který v současnosti vede juniorku Uherského Brodu.

Tehdy v 15. minutě svým prvním gólem v zápase snížil na 1:2, když po geniální zadovce Pelce nemohl Čech zblízka minout. „My jsme tak hráli, vraceli jsme si puky před první tyčkou. Ať už s Luďou Pelcem, nebo Dušanem Vojáčkem. Byli jsme takhle domluvení," popisuje Čech osvědčenou spolupráci tehdejší úderné formace.

V 50. minutě pak svou druhou trefou po nádherném sólu zvýšil na 6:2. „Hráli jsme v oslabení, udělal jsem dva beky a Haškovi blafák," vybavil si Čech. „Z toho zápasu si právě stoprocentně vybavuju tento neskutečný gól," usmívá se při vzpomínce někdejší pravé či levé křídlo Gottwaldova.

V 55. minutě pak pečetil na konečných 7:3, v dochovaných archivech však o brankové situaci není zmínka. Po Luďku Pelcovi, který třemi góly Haška překonal o dva roky dřív, se stal druhým a zároveň posledním hráčem Zlína, který třikrát v jednom utkání překonal „Dominátora" . „Tohle opravdu neřeším," tvrdí Čech.

Hašek byl vždy výrazný 

Brankář, který se o čtrnáct let později v únoru 1998 stal stavebním kamenem triumfu na olympijském turnaji století v Naganu, už tenkrát vyčníval.

„Už tehdy byl pohyblivý. Nebyl velký, když se dnes podíváte na tehdejší výstroj brankářů v televizi, musíte se smát. Do ligy vletěl jako nastupující kluk po Jirkovi Crhovi. Brzy začal chytat. Výrazný už byl tenkrát, ale na začátku bych neřekl, že to dotáhne daleko," vysvětluje Čech na téma brankáře, který je považován za nejlepšího brankáře hokejové historie.

Pro Čecha to byl zároveň druhý a poslední hattrick v nejvyšší soutěži. Svůj první třígólový večer prožil 11. února 1977 shodou okolností také proti Pardubicím, kdy nastřílel tři góly během šesti minut (46.–52. minuty), přesto ševci prohráli v přestřelce 7:9.

Do zápasu zasáhl i další slavný pardubický brankář Jiří Crha, Čech však třikrát překonal náhradního gólmana Ráce. „Crhu si pamatuji, ale že jsem dal tři góly v tak krátkém čase, nikoliv. Přesto jsem góly rád dával už od žáků, ale nepočítal jsem si je," tvrdil Čech, jenž v 378 zápasech nejvyšší soutěže nastřílel 101 branek a stal se vůbec prvním střeleckým „stovkařem" v historii zlínského hokeje.

Sada skleniček jako dárek

„Když jsem dával stý gól, byl jsem oceněný sadou skleniček zdobených zlatem. Už hlídám jedinou, která se nerozbila. Ta se nesmí používat," směje se Čech. A do třetice Pardubicím nastřílel čtyři góly na prestižním Slezském poháru ve Vítkovicích. „Asi jsem měl na ně štěstí," pousmál se.

Spoustu branek nasázel s číslem 13 na dresu i ve druhé nejvyšší soutěži. Například jen dva dny před narozením staršího syna Martina, který byl v roce 2004 součástí mistrovského týmu Zlína, se trefil čtyřikrát do sítě jihlavského béčka.

„Tehdy se to hrálo v Liberci. Když se Martin narodil, byli jsme pryč. Manželku vezl do porodnice Leon Wesley starší. V té době jsem ještě bydlel na zimáku," zavzpomínal Čech, jehož trenéři v pozdějším věku přesunuli z pravého křídla na bránící „levaso". „Díky tomu, že jsem byl zarputilec, trenéři zjistili, že se dokážu i vrátit. A už mě tam nechali."

Do Zlína díky rozhodčímu

Čech se narodil v Havlíčkově Brodě 8. listopadu 1951, odkud z dorostu zamířil na vojnu do Příbrami, do Gottwaldova přišel v roce 1973 za éry trenéra Zdeňka Kepáka.

„Nabídka přišla v době, kdy jsem skončil vojenskou službu v Příbrami. Téměř jsem byl domluvený jinde, ale pak za mnou přišel rozhodčí pan Rybka, jehož syn zde hrával fotbal a s funkcionáři se znal. Až do mého příjezdu mi všechno vyřizoval sám. Domluvili jsme se, podmínky byly na podobné úrovni jako v konkurenční nabídce. Mým tajným snem bylo jít hrát na Moravu," přiznal otec dvou hokejových útočníků Martina a Filipa, pozdějších šampionů se Zlínem.

Jenže mateřský klub z Havlíčkova Brodu se talentovaného útočníka nechtěl vzdát za žádnou cenu. „Jen kvůli tomu, že jsem si postavil hlavu, že chci jít do Zlína, jsem musel rok vydržet bez zápasového vytížení. Začal jsem tak studovat na vysoké škole. V té sezoně se pak postoupilo v kvalifikaci s Liptovským Mikulášem do nejvyšší soutěže," vybavil si Čech, který už ve Zlíně zůstal natrvalo.

„Kdysi se objevila nabídka na přestup do Vítkovic, ale to byl jen náznak. V roce 1975 jsem se oženil a už zůstal," povídal technicky vybavený útočník, který začínal ve formaci s Janem Balunem a Martinem Pavlíčkem.

V 70. letech i on prožíval pády a následné čtyři postupy do nejvyšší soutěže. Zas a znova až do roku 1980. „Tehdy nebylo jednoduché druhou ligu vyhrát. Mužstvo jsme měli dobré, v každém zápase jsme byli favoritem. Všichni se na nás chtěli vytáhnout. Bylo to na hlavu náročné. Když se spadlo, vládlo zklamání. Nedokážu si dnes představit, že by se prohrálo devatenáct zápasů v řadě," připomněl až šílenou sérii proher ze sezony 1976/77, ve které ševci získali jen 12 bodů.

„Tehdy jsme jich nasbírali opravdu málo. V dalších dvou případech už to bylo těsné, poslední sestup byl se ztrátou bodu za Košicemi," připomněl poslední pád v roce 1979.

V roce 1980 se pak ujal na střídačce vlády kladenský kouč Jaroslav Volf, který byl podle mnohých klíčovým mužem ve stabilizaci zlínského hokeje mezi elitou. „Byl to úžasný člověk, který tady změnil myšlení kolem hokeje. Vytvořil klima, že se spousty lidí zajímalo o hokej a pomáhalo mu. Od té doby se nesestoupilo," vysvětloval Čech, který během kariéry dostudoval na vysoké škole titul inženýra v oboru technologie gumy, kůže a plastu.

Vrcholem bronz z roku 1985

Vyvrcholením jeho kariéry a vůbec tehdejšího účinkování ševců v nejvyšší soutěži byl bronz v roce 1985, kdy mužstvo kolem brankáře Králíka, kapitána Sedláka či Vlacha se Stavjaňou poslouchalo povely kouče Zdeňka Uhera.

„To byl náš vrchol. Měli jsme z něj velký respekt. Slyšeli jsme o něm, že byl trochu divočák. Kluci z Pardubic vykládali, co se tam občas dělo. Úžasným překvapením ale pro mě bylo, že letní příprava byla tvrdá. Přitom nepotřeboval po nikom řvát. Nikdo neměl úlevy. Sezona proběhla v pohodě," vzpomínal Čech, jenž byl členem týmu, který ze čtyř zápasů proti pozdějšímu mistrovi z Jihlavy neprohrál.

Aktivní kariéru zabalil v roce 1987 a šel pracovat do místního ZPS v investicích. „Ale práce mě nebavila. Už během roku jsem chodil jako asistent vypomáhat ve třídě, kde hrál syn Martin. Přišel za mnou Josef Kožela, jestli bych nechtěl trénovat sportovní třídy. Nerozmýšlel jsem se dlouho. Tehdy jsem si nepředstavoval, že svůj život spojím jen s hokejem," připomněl Čech, který se stal ve Zlíně úspěšným trenérem mládeže a stál i na střídačce reprezentačních výběrů šestnáctky či osmnáctky.

V roce 2009 před světovým šampionátem však musel odejít. „To byl tehdy podraz od Petra Břízy, za to, že jsem místo brankáře Filipa Novotného vzali na turnaj Mrázka. To Bříza nevydržel a řekl nám, že nás zničí. Je to už minulost, ale jediné co mě těší, je, že Mrázek s Mazancem jsou v NH. A ten, kvůli kterému jsem skončil, paběrkuje jinde," zmínil někdejší trenér Uherského Hradiště, či Prostějova sparťanského brankáře ve službách prvoligových Benátek nad Jizerou.

Úžasná spolupráce s Vůjtkem

V sezoně 1994/1995 asistoval trenéru Zlína Vladimíru Vůjtkovi. Společně tým dovedli až do valašského finále proti Vsetínu. „Měli jsme na víc než na stříbro. Ale už se k tomu nechci vracet. Bylo to docela zajímavé, ale víc k tomu, co provedli hráči, neřeknu. Kostlivce ze skříně nebudeme vytahovat. My trenéři jsme to nemohli ovlivnit," tvrdí Čech.

Spolupráci s Vladimírem Vůjtkem, později trenérem české i slovenské reprezentace, si však nemůže vynachválit. „Byla úžasná. Naučil jsem se strašně moc věcí z hlediska vztahů k hráčům. Na děj v týmu měl dobré názory. Byla to moje první sezona v mužích. Dvakrát týdně jsme si šli sednout na pivo," vzpomíná Čech na polovinu devadesátých let.

„Hlavně v úvodu sezony si vše řídil sám. Ale pak mi dal spoustu prostoru, kdy jsem se věnoval bekům. Na to že jsem byl u chlapů první rok a pořád jsem se učil, jsem měl prostoru dost. Nebyl se s ním problém domluvit," libuje si i po letech komunikaci s vítkovickým srdcařem.

Někdejší parťáci jsou prý v úzkém kontaktu. „Když k nám přijede, tak si sedneme. Ale každý rok během srpna ještě s lidmi, u kterých během zlínského angažmá bydlel, jezdíme do Vřesiny, kde si zahrajeme tenis, poklábosíme," podotkl Zdeněk Čech.