Hledá se trenér, ale co třeba najít český hokej

Kdo? Tak zní otázka. Tři po sobě jdoucí písmena, která řekne i malé dítě... souhláska, souhláska, samohláska. S odpovědí to je ale horší. I zkušení a věci znalí si lámou hlavu. Vladimír Růžička oznámil, že odjede mistrovství světa, pak vrací sako s reprezentačními výložkami.

„Dva roky jsou akorát, nic jsem neudělal,“ pronesl. Pravdivá kritika. Dva pokusy, dvě stopky ve čtvrtfinále. Tedy čas na změnu, na novou hlavu, nebo třeba i staronovou, která bude jemně oprášena.

„Pro svaz nastává standardní situace při hledání nového kouče národního týmu,“ říká prezident svazu Tomáš Král.

Tím ale předstíraný klid končí. V podstatě záměr je takový. Hledá se muž – úspěšný, odborně erudovaný, uznávaný. A kdyby byl i potenciálně úspěšný, tak se nikdo zlobit nebude.

Ale jak vybrat toho správného? Všichni dychtí po jediném: úspěch, ten tolik chtěný a přitom pomalu se vzdalující stav. A to může být problém.

Český hokej nemůže počítat, že bude vozit medaile každý rok. Horké křeslo, řečeno ve zkratce. „Je možné, že za dané situace někteří možná nebudou chtít opustit klub a brát odpovědnost,“ neskrývá Král.

„Ruka má pět prstů.“ Tolik on vidí maximálně kandidátů. Ale může jich být i více, třeba osm – podle abecedy.

Hadamczik Alois, Hořava Miloslav, Jandač Josef, Jelínek Marian, Říha Miloš, Sýkora Marek, Sýkora Václav, Venera Zdeněk. Jména, která uvedla oslovená čtveřice z českého hokejového prostředí. Ta se ale shoduje v jednom.

Na jménu až tak nezáleží

„My nemáme hráče. U nás by měl problémy i Scotty Bowman. My musíme vyřešit struktury soutěží, jejich návaznosti, metodiku, tréninková krajská centra. Tady musí být zapojená města, kraje, stát, sponzoři,“ rozčiluje se bývalý reprezentační kouč Josef Augusta.

Ještě tvrději vše vidí internacionál a komentátor Pavel Richter. „Mluví se o třech až čtyřech jménech, ale to není podstatný problém. Jako berná mince je, že jsme v pr....“

Dnes končící reprezentanti vyrůstali ve sportovních střediscích, byli sdružováni a hokej byl pro ně výsadou. To už neplatí. České hokejové podhoubí nebují, ani nestagnuje, ale je vypleněné, zdevastované. A bez něj se úspěchů dá dosáhnout složitě.

Jde o hru na náhodu, ruletu.

Opěvované Nagano a zlatý hattrick na přelomu tisíciletí byly krásné, ale žít se z nich donekonečna nedá.

Je nezpochybnitelné, že nové jméno trenéra bude přetřásáno. Ale je tu zásadní věc, na kterou se často zapomíná, a která je prvořadá. Ze střídačky nikdo zápas nevyhraje a pár dní před mistrovstvím světa kouč hokejisty nepřeučí.

„Když do toho nedají srdce, tak štěstí samo nepřijde,“ připomíná Richter skončenou olympiádu. Turnaj, který nemohl být přitom lépe nalajnován. Přesto nedopadl. Opět propadák a hledání cesty ze zchátralosti českého hokeje.

Pokolikáté už...