Hokejovou rozvědku vypiplal k dokonalosti

Kteří hráči se podíleli na letošním titulu hokejových mistrů světa? Otázka pro hokejové začátečníky. Dobrá, přitvrďme. Kolik hokejových medailí z mistrovství světa si na svůj krk může pověsit videotrenér Jan Procházka? Dvě zlaté a jednu stříbrnou. Video co? Řekne si asi běžný fanoušek.

„Je pravda, že když někomu řeknu, co dělám, tak se každý ptá, co to znamená,“ pousmál se důležitý, byť trochu tajemný článek poslední Růžičkovy německé party.

A jeho náplň? „Videotrenér je specializovaný asistent trenérů. Jeho úkolem je prostřednictvím videozáznamů sledovat ostatní soupeře a současně analyzovat hru svého družstva,“ poodhaluje česká špička ve svém oboru svůj pracovní úděl.

Soupeře často natáčíte v utajení. Takže hokejový James Bond?

Občas možná ano. Ale všechny týmy mají na reprezentační úrovni videotrenéra, i Francie nebo Norsko. Všichni vědí, že se tenhle člověk zabývá, v uvozovkách, hokejovou špionáží. Týmy vědí, že jsou sledovány.

Vám se prý na mistrovství světa povedl jeden zajímavý kousek, s kapesním foťákem...

Nechci říct, že by to byl přímo špionážní nástroj, ale právě prostřednictvím malého foťáčku, který jsem si koupil ve Vancouveru, se mi podařilo udělat full HD video. Natočil jsem důležité pasáže tréninku našich soupeřů.

To si vás nikdo nevšímal?

Ono, když zařízení vypadá jako malý, neškodný foťák, nikoho by nenapadalo, že je nebezpečné. Na každém tréninku je navíc poměrně dost novinářů. Když si člověk na sebe nevezme bundu s nápisem Czech hockey team, není až zase takový problém splynout.

Co se vám podařilo natočit?

Třeba nácvik přesilovek. Potom musím informace o soupeři také pochopitelně upřesňovat. Ale všechno bylo naprosto legální, licenci, abyste mohl natáčet nebo fotografovat, mít musíte.

A nikdo neměl ani potuchy o tom, že by na ně mohl být nasazen špion?

Snažili jsme se, aby o tom nevěděli. Co se týká Švédů, tak ty jsme třeba měli přečtené už od Švédských hokejových her. Doma měli tréninky, kdy secvičovali poměrně dlouho přesilovou hru. Seděl jsem v restauraci, která byla krásně prosklená, takže mě nikdo neviděl. Na mistrovství světa jsme se se Švédy utkali dvakrát a využili jsme toho.

Když se na trénincích soupeřů pohybujete jako nezvaný host, nemáte někdy strach, že na vás zavolají třeba ochranku?

Ani ne. Mne ani nikdo vyhodit nemůže. Pro akreditované osoby je trénink veřejně přístupný.

Tedy jste se převlékal za novináře...

Dá se říct, že ano.

Jak se proti špehům bránit?

Když jsme trénovali my, tak trenéři věc, kterou by neměl nikdo vidět, nenacvičují. Jenom ji hráčům vysvětlí. Nebo se hlídá, jestli na tréninku někdo není.

A to probíhá jak?

Když se blížilo čtvrtfinále a potřebovali jsme něco secvičit, tak na mě Láďa Růžička kývnul, já jsem prošel tribunu, mávnul jsem na něho, že je vzduch čistý a může potřebnou věc provést.

Anglická MI5 by z vás měla radost...

A to ještě není všechno. Třeba když víte, že jste sledováni, naschvál se trénuje něco jiného, abyste soupeře zmátli. Je to hodně taktická hra.

Dejme tomu, že pořídíte na tréninku materiál s nejvyšším stupněm utajení. Za jak dlouho trenéři dostanou na stůl hotový materiál?

Díky technologiím, které využívám, prakticky okamžitě. Záleží na trenérech, ale mohou to mít k dispozici prakticky hned.

Co vám řekli trenéři po finále?

Vláďa Růžička mi poklepal na rameno a řekl, že pětiletku máme za sebou. Stejně je zajímavé, že když v české extralize vyhrají Pardubice titul, podaří se to samé i reprezentaci.

Dokážou vaše služby ocenit i hráči?

Nejvíc to využívají brankáři. Obrovskou zkušeností pro mě bylo pracovat tady v Pardubicích s Dominikem Haškem. Před každým zápasem chtěl mít sestříhané nejlepší střelce a jejich způsoby zakončení. Bylo pro mě pak potěšující, když jsme mu ukázali, že z nájezdů zakončuje Viktor Ujčík většinou kličkou do bekhendu a ve finále to tak udělal.

Stane se vám někdy, že vás ochranka nechtěla pustit na stadion?

Naposledy teď v Německu. Neměl jsem s sebou akreditaci. Vystoupil jsem z autobusu s týmem i v týmovém oblečení, ale akreditace mi chyběla. Člověk, který střežil vchod, mě nechtěl pustit dál. Nevěřil mi, že patřím k mužstvu.

Takže jste musel zpátky do hotelu pro akreditaci?

To by trvalo dlouho. Naštěstí mi ten člověk z ochranky řekl: Jestli fakt patříte k týmu, musíte mít u sebe puk.

Docela hloupý důkaz...

Mohl být chytřejší. Měl jsem kliku. Hodinu předtím jsem zrovna puk dostal. (smích)