Hubáček: Kdyby hotel hořel, český tým zůstane

Parádní sbírka. Brněnský hokejový útočník Petr Hubáček do ní přidal chybějící střípek. Bronz z mistrovství světa na Slovensku má pro něj speciální lesk. Díky němu už vlastní všechny tři medaile ze světového šampionátu.

Stříbro vyválčil v roce 2006 v Lotyšsku, loni slavil v Německu zlato, v neděli si sáhl i na chybějící kov. „Když vyrůstáte, nesměle si říkáte: Kdybych někdy hrál na mistrovství světa a získal nějakou medaili, byla by to paráda. Teď mám všechny tři. Je to krásné,“ říká dvaatřicetile­tý hráč.

To už by stálo za nějakou výstavku…

Mám medaile hozené v šuplíku v kuchyni. (smích) Vystavené je nemám. Spousta kluků, kteří získávají trofeje, má placky různě poschovávané po bytě nebo ve sklepích. Až třeba jednou skončí, tak si je někde vystaví a budou si připomínat kariéru. Udělám to asi podobně. Jsem teď hlavně rád, že sezona skončila. Ne že bych si hned kupoval hřebíky a přibíjel medaile na zeď. Asi až časem.

Jak reagovala na úspěch rodina?

Lidi, které mám kolem sebe, jsou spokojení. Každý z nich to prožívá vnitřně a samozřejmě je rád i za mě. Byl jsem s mými blízkými v kontaktu po celý šampionát.

Vypadáte uvolněně. Zahnal bronz definitivně švédské zklamání?

Záleží, z jakého úhlu se na medaili podíváte. Vnímáte nejen třetí místo, ale čtrnáct dní dohromady. Vyhráli jsme osm z devíti zápasů, atmosféra byla perfektní, výkonnost dobrá. Hráli jsme skvělý hokej, což se promítá do celkového obrázku. Že nemáme zlato? Když s někým mluvíte a on říká: Sakra, škoda toho pátku. Taky se přistihnete, že o tom přemýšlíte, ale zažil jsem v hokeji už dost proher. Kdybychom měli smůlu, nastřelili dvacet tyček a oni zvítězili 1:0, byl by to pech. V pátek však hráli Švédové lépe.

Překvapilo vás, že nakonec ve finále podlehli Finům tak jednoznačně 1:6?

Bavili jsme se se spoluhráči z nároďáku už před finále. Spousta z nich věřila, že Švédové turnaj opravdu vyhrají, protože jsou nejlepší. Finové překvapili. Čekal jsem, že Švéďáci zvítězí.

Přitom měli v kádru tolik mladých hokejistů. Čechům se na ně nedaří, bude to do budoucna ještě těžší?

Neřekl bych. Úroveň švédského hokeje je perfektní. Jde vidět, jaké ovoce přináší jejich mládežnický systém, který před deseti dvanácti lety nastartovali. Také vedení českého hokeje se teď pokouší mít nějakou švédskou školu a systém. Když se to podaří, za osm deset let se mladí čeští hokejisté můžou dostat na takovou úroveň. Na to, že třetina švédského mančaftu byla ještě nedávno junioři, jsou fakt komplexní a hotoví hokejisté.

Ve čtvrté formaci jste měl na mistrovství především defenzivní úkoly. Kdo se vám těžko bránil?

Mně osobně se nejhůř hraje na Rusáky. Nemám rád jejich styl hokeje. Jsou takové míchačky. Neustále se kříží, mění. Proti Švédům nebo Finům člověk podstoupí daleko víc osobních soubojů. Hokej proti nim je pro mě v uvozovkách jednodušší.

Kvůli tomu jste měl i trochu obavy ze zápasu o třetí místo. A vidíte, nakonec jste Rusy porazili i s Českými hrami třikrát za necelý měsíc…

Na šampionátu jsme hráli dobře. Když jsme prohráli se Švédy, zklamání bylo opravdu obrovské. Najednou to vypadalo, jak kdyby mělo mistrovství světa končit. Kluci z NHL jsou zvyklí hrát o nejvyšší mety, chtěli zlato. Díky výkonům si na Švédy věřili. Sobota byla taková nijaká. Říkal jsem si: No uvidíme.

A co se stalo v neděli?

Zase se ukázalo, jací jsou ti kluci profíci. Přišli do kabiny a každý byl maximálně soustředěný. Bronz chtěl za každou cenu, stůj co stůj. Bylo to hrozně cítit i před zápasem. Rusové sice první třetinu odehráli velice dobře, zvítězili 3:2, ale postupem času jsme utkání ovládli.

Zápas vypadal z tribuny i z televize nádherně. Cítili jste i na ledě, že zažíváte výjimečně rychlý a pohledný duel?

Samozřejmě. Víte, že máte před sebou poslední zápas sezony o medaili. Ubíhá minuta za minutou. Stále víc pak cítíte, že se není na co šetřit. Od půlky utkání jdete úplně na dno a na doraz. Na ledě to bylo znát i na střídačce. Neustále jsme se povzbuzovali. Nevydechli jsme ani na deset vteřin.

Stejně jako loni jste si pochvalovali výbornou partu. Letos v ní nechyběli ani Eliáš, Plekanec, Havlát. Jak se s nimi spolupracovalo?

Už mi bude dvaatřicet let. Snažím se i všímat, jak někteří kluci fungují a reagují na jednotlivé situace v zápase nebo druhý den po utkání, jak se chovají k ostatním hráčům nebo trenérovi. Vstřebáváte spoustu informací a i z tohoto pohledu si něco odnesete a zapamatujete. Tohle mistrovství pro mě bylo nej. Loni bylo zlato, krásné. Provázela ho taková euforie. Člověk si skoro ani nevšiml, že už šampionát končí a máme zlato. Letošní pozice byla odlišná díky kádru i výkonnosti. Dostali jsme se do role favoritů. Sledovalo se, jestli mančaft vše plní, jakým stylem za úspěchem jde.

S Kometou jste nezažil dobrý rok. V lednu jste v národní tým moc nedoufal. Jak si nakonec sezonu budete pamatovat?

V Kometě nebyla dobrá. Mistrovství světa i reprezentační blok osmi týdnů pro mě skončil s dobrým pocitem. Vím, že na mezinárodní hokej mám, dokážu v něm obstát. Splnil jsem roli, s níž jsem na Slovensko jel. Díky tomu už jsem nemusel přemýšlet, proč se mi nedařilo v Kometě.

Jste rád, že jste oplatil trenéru Hadamczikovi důvěru?

Určitě. Vedl mě už dvakrát na mistrovství světa a několikrát na Euro Hockey Tour. Věděl, že když budu mít dobrou fyzičku a solidní výkonnost, jsem schopný dosáhnout na nominaci. Z pozice trenéra mi vytvořil takové podmínky, abych se do ní dostal. Bylo jen na mně, jestli to dokážu. Dal mi třeba volno na dvojzápas do Běloruska, když cítil, že jsem unavený. Perfektní činnost trenéra je vidět. Umí pracovat s hráči. Jsem rád, že mi dal šanci.

Zdá se, že jeho spolupráce s hokejisty se oproti předchozím šampionátům posunula ještě dál.

Za celý turnaj nenastal žádný zádrhel nebo negativní věc. I když jsme dostali první gól, trenér ani kluci nepanikařili. Pořád jsme věděli, že síla v mančaftu je. Kouč měl základní představy, na kterých lpěl. A zároveň dával strašně volnou ruku klukům, protože jde o vyspělé hokejisty. Našla se výborná hranice mezi tím, do čeho má trenér zasahovat a co už je na hráčích. Sedlo si to od prvního dne, což bylo na ledě znát.

Zaskočilo vás na turnaji něco?

Byli jsme překvapení, že bylo tak málo lístků na zápasy. To štvalo všechny v kabině. Jinak nic. Víte sám, že když přijedete na mistrovství pracovně, podstoupíte velkou dřinu. Šampionát pro hokejisty znamená trénink, jídlo, spánek, zápas. Nic jiného.

Jinak vás nic nemrzelo?

Ještě jedna věc: že za Finy nehrál Teemu Selänne. Odmalička byl můj vzor. Vždycky jsem se s ním chtěl potkat a proti němu si zahrát. Nikdy se mi to nepovedlo. Škoda, že nepřijel. Ale co by jezdil, že?

Ranní alarm, který vás na hotelu několikrát vzbudil, jste překousli?

Bylo to zajímavé. Na začátku mistrovství mezi šestou a osmou ráno začal houkat asi třikrát čtyřikrát. Do éteru hlásili: Prosíme všechny hosty, aby vyklidili pokoje a vyšli na prostranství před hotelem. V šest ráno si říkáte: Co se děje? Zaposlouchali jsme se, jestli bude na patře nějaký ruch. Pět minut ani noha. Všichni kluci reagovali stejně. Spíme dál. Kdyby hotel opravdu hořel, český nároďák zůstane vevnitř. Nikdo se ani nehnul. (smích)

Na šampionátu jste říkal, že únava na vás padne až po jeho skončení. Už dorazila?

Jsem úplně rozstřelený. Stále se snažíte zůstat stoprocentně soustředěný. Když turnaj skončí, tělo vypne, hlava povolí. Jsem už dva dny doma, ale ještě jsem se pořádně nevyspal. Nemůžu usnout. Minimálně týden mi bude trvat, než se dostanu do svého rytmu.

Přemýšlíte už o dalším reprezentování?

Teď mi skončila sezona. Nároďák člověk řeší teprve aktuálně, jak se cítí. Nad tím budu přemýšlet zase až v nové sezoně.

Už jste byl na tréninku Komety?

Zrovna dneska (rozhovor vznikal včera odpoledne – pozn. red.) jsem se na ně mrkl. Řekl jsem jim: zdaaar a trenérům: dobrý den. Bavili jsme se zatím jen průběžně. Ještě se za nimi stavím v týdnu. S koučem se přesně domluvíme na harmonogramu. Je podstatné, abych byl nachystaný na ligu.

Co si přejete do další sezony?

Máme kvalitní trenéry. Odešlo dost kluků z kádru, i tak je dobrý. Věřím, že když bude všechno klapat, sezona musí být úspěšnější než loňská. Podstatné je protlačit se do desítky. Pak už je jedno, s kým hrajete.

Co budete dělat v nejbližších dnech, plánujete dovolenou?

Ještě jsem nad tím moc nepřemýšlel. Fotbal v Anglii už nestihnu. Loni po mistrovství jsem měl zlato a zažil jsem hodně hektickou dobu. Tři čtyři týdny jsem se nezastavil. Plánuju, že se stanu neviditelným a nezastižitelným v dobrém slova smyslu. (smích) Chci teď hokej úplně vypustit z hlavy.

Oslavíte bronz tak bujaře jako finský trenér, který vypadl z letadla?

Nevím, jak bude slavit trenér. Snad nikam nespadne. V Praze máme společnou oslavu a oficiální ukončení. S odstupem pár dnů se s klukama sejdeme v uvolněné atmosféře. Bude to fajn večer.