VYBERTE SI REGION

Trenér Slováků Vůjtek má jasno: Postup do čtvrtfinále. I kvůli olympiádě

Ostrava /ROZHOVOR/ - Mezi sportovními trenéry a odborníky byste těžko hledali jinou osobnost, která je mezi fanoušky tak oblíbená a respektovaná. Právě kvůli osobě hokejového kouče Vladimíra Vůjtka bude řada fanoušků držet během mistrovství světa v ledním hokeji v Praze a Ostravě palce nejenom českému celku, ale také reprezentaci Slovenska.

28.4.2015
SDÍLEJ:

Český trenér Vladimír Vůjtek na lavičce hokejistů Slovenska.Foto: ČTK/Pavel Paprskář

A to i proto, že Vladimír Vůjtek naznačil, že ho čeká v rodné Ostravě s největší pravděpodobností poslední velký turnaj na mezinárodní scéně.

Končit úspěšnou trenérskou kariéru v rodném městě při mistrovství světa je snem snad každého. Přemýšlel jste někdy nad tím, zda to je shoda náhod, osud nebo něco jiného?
Myslím, že to není ani štěstí, osud, ale spíše krásná tečka. Málokomu se povede končit trenérskou kariéru, i když jsem ještě neřekl poslední slovo, před domácím publikem, a ještě k tomu s národním mužstvem. Je to sice „jen" slovenský nároďák, který ale my Češi bereme jako blízký. To byl taky jeden z hlavních důvodů, proč jsem v létě ještě na rok přijal nabídku na prodloužení působení u slovenské reprezentace. Těším se na to.

S jakými ambicemi do toho Slovensko půjde?
Pro Slovensko to je postup do čtvrtfinále. O ničem jiném mluvit nemůžeme, protože na tomto mistrovství světa nepůjde jen o medaile, ale také o účast na zimních olympijských hrách. A to Slovensku zaručí postup právě mezi osm nejlepších celků. Nedostat se do čtvrtfinále je neúspěch; když se tam dostaneme, tak splníme cíl. Pak už to je samozřejmě vždy otevřené a stát se může cokoliv. Ale opakuji, že do toho jdeme s tím, abychom si vybojovali účast na olympiádě.

Jaká je nálada na Slovensku před mistrovstvím?
Očekávání je velké, ale to je stejné před každým šam-pionátem. Všichni věří, že se povede získat medaile. Ale tak jednoduché to samozřejmě není a je jasné, že každý rok se tým nějak buduje, a ne vždy se to povede. Slovensko nemá takovou základnu, aby mohlo vozit každý rok z mistrovství světa cenný kov. Ale letos se nám zdá, že by tým mohl být lepší než třeba minulý rok. I proto je očekávání doopravdy velké. A to určitě i proto, že se koná mistrovství u nás, kam to mají kousek.

Dá se očekávat, že Slováci se budou v Ostravě cítit jako doma…
Taky věřím, že naše zápasy se budou hrát ve skvělé atmosféře. Slovenští fanoušci považují Ostravu, která jim už na minulém šampionátu před jedenácti lety přirostla k srdci, doopravdy za svou.

Jak jste spokojený s týmem, který bude usilovat o postup do čtvrtfinále?
Musím říct, že spokojený jsem, i když výsledky v přípravě nebyly úplně dobré. Ale na druhé straně jsme vyzkoušeli hodně hráčů a mohli si ověřit jejich kvality. Stejně jako jiné týmy, i my budeme čekat na to, jak dopadne první kolo play off v NHL, kde máme několik kluků, kteří by mohli do Ostravy přiletět. Slovensko jich tam sice nemá mnoho, ale všichni nám přislíbili, že by na mistrovství světa chtěli startovat. To je pro nás strašně důležité, i když samozřejmě víme, že poslední slovo budou mít lékaři během výstupních prohlídek klubů NHL.

Chcete mít před startem mistrovství tým hotový, nebo budete ještě čekat na to, jak dopadne druhé kolo play off v NHL?
Čekáme doopravdy hlavně na konec prvního kola play off, kde máme několik kvalitních hráčů, kteří by nám mohli hodně pomoci. Druhé kolo končí někdy osmého až desátého května, kdy už bude vcelku jasné, jak si stojíme. Tím chci říct, že bych spíš chtěl mít tým před startem mistrovství světa hotový. Maximálně si necháme jedno volné místo, ale to je ještě předčasné o tom tak otevřeně mluvit.

Ralaxace? Koncert Jarka Nohavici

K hokeji a každé nominaci patří i zranění. Která neúčast hráče z NHL, se kterým jste počítal, vás nejvíce mrzí?
Obránce Andreje Sekery, který chtěl přijet, a my s ním počítali. Los Angeles vypadlo, ale bohužel se zranil. On jezdí na šampionáty pravidelně a je takovou duší týmu.

A kdo vám naopak udělal velkou radost?
Poslední velké jméno, které účast na mistrovství potvrdilo a já ho ještě netrénoval, je útočník Marián Gáborík.

Už kvůli svým velkým zkušenostem dokážete vždy vcelku přesně odhadnout, kdy se bude pro Slovensko turnaj lámat a rozhodovat…
Pro nás to bude prvních pět dnů šampionátu, kdy nás čekají čtyři doopravdy stěžejní zápasy s týmy (Dánsko, Bělorusko, Slovinsko, Norsko), které jsou na podobné úrovni jako my. Když chceme být úspěšní, tak s těmito celky musíme vyhrávat. Máme to vlastně opačně než v minulých letech. To jsme hráli nejprve se silnými celky, kdy jsme mohli jen překvapit.

Jak budete šampionát prožívat vy? Budete mít vůbec čas na relaxaci?
Začínáme hrát až druhý den šampionátu, takže přijdeme ještě o jeden den. Program máme hodně nabitý a moc volna nemáme. Jak jsem už říkal, v prvních pěti dnech máme čtyři zápasy, což bude hodně náročné. Pak máme dva dny volna, kdy budeme chtít kluky vzít někam na večeři mimo hotel, abychom trošku odlehčili atmosféru a kluci nejedli dva týdny jen hotelovou stravu. Oslovili jsme Jarka Nohavicu, zda by nám neuspořádal koncert, a on nám vyhověl.

Jaký máte vůbec vztah k ČEZ Aréně, kde vás čekají zápasy v základní skupině? Berete ji jako svůj domovský stadion?
Jako hráč rád vzpomínám na zimní stadion Josefa Kotase, ale pro mě jako kouče je domovem ČEZ Aréna. Vždyť já jsem ji jako kouč s Vítkovicemi otevíral.

Pamatujete si na ten zápas?
Docela přesně. Vždyť to byla velká událost, hala byla plná, protože lidi byli hodně zvědaví, jak vypadá. Jestli se nemýlím, tak to byl zápas s Pardubicemi a my ho vyhráli (4. listopadu 1986, 3:1).

Co se vám ještě vybavuje v souvislosti s ČEZ Arénou?
Určitě, že po revoluci lidé na hokej moc nechodili, měli jiné starosti a panovala tam často velice komorní atmosféra. Chodilo tam patnáct stovek fanoušků a my se tam často doslova báli. Já byl jeden z těch lidí v klubu, kteří prosadili, aby se na zápasy zatahovala polovina haly plachtou a my se alespoň trošku cítili jako v domovské hale. Ale lidé se pak zase na hokej chodit naučili a v letech 1992 a 1993, kdy jsme došli do semifinále a finále, už byla hala plná. Dodnes si myslím, že to je jedna z nejmodernějších hal v zemi. To ostatně potvrzuje i to, že se tady bude konat podruhé mistrovství světa v hokeji a pravidelně se tu hrají tenisové zápasy Fed Cupu nebo Davis Cupu.

V Rusku se stal nesmrtelným

Ve vaší trenérské kariéře byl zlomový rok 2001, kdy jste přijal jako vůbec první zahraniční kouč nabídku ruské Jaroslavle. Bylo to paradoxně v době, kdy se vám trenérsky moc nevedlo.
Já měl za sebou dvě neúspěšné sezony. Nejprve jsme s Vítkovicemi po deseti letech samých úspěchů zachraňovali extraligovou příslušnost až v baráži a rok poté jsem s Třincem nepostoupil do play off. Musím přiznat, že jsem tehdy vážně uvažoval o tom, že s trenéřinou skončím a půjdu v hokeji do jiné pozice. Dva dny po vyřazení s Třincem ale přišla nabídka z Ruska, která vše změnila.

Tehdy to muselo být hodně složité rozhodnutí. Žádný jiný zahraniční kouč tam nepůsobil…
Byl jsem první a musím říct, že to bylo hodně těžké rozhodování.

V čem nejvíce?
O Rusku jsem toho moc nevěděl. Když jsem tam byl v roce 1996 na turnaji v Petrohradu, Rusko ještě bylo bídné. Bál jsem se toho, jaké bude v klubu zázemí, jak vše bude fungovat. Přesto jsem si říkal, že to je moje poslední šance se dostat ven a zkusit nějakou novou výzvu. Risknul jsem to a udělal dobře.

Jak těžký byl přechod z české hokejové scény na ruskou? Poučil jste se třeba právě z těch posledních neúspěchů ve Vítkovicích a Třinci?
Spíše si myslím, že jsem se musel změnit. Rusko bylo zcela jiné než Česko. Byl tam úplně jiný tlak na hráče, trenéry. Poznal jsem úplně jinou mentalitu lidí okolo hokeje, s poměry v Česku se to tehdy nedalo moc srovnat.

Co byla největší změna?
Třeba to, že jsem musel každý den rozebírat s lidmi z vedení detaily z tréninků, zápasů. Doopravdy každý den jsme rozebírali a hodnotili výkony jednotlivých hráčů, což v Česku neexistovalo.

Jak dlouho jste si na to zvykal?
Spíš mi tři měsíce trvalo, než jsem se zdokonalil v ruštině a mohl s lidmi z vedení Jaroslavle o věcech diskutovat, a hlavně jim i trochu oponovat a protestovat. Pak mě to začalo hodně bavit. Ale musím taky samozřejmě zdůraznit, že jsem dostal vynikající mužstvo, které mělo kvalitu i disciplínu. Myslím, že jsme si tehdy navzájem s hráči sedli. Chtěli jsme hrát útočný hokej, což se jim líbilo. Rusům když dáte v útoku volnost, tak dokážou neskutečné věci. My jsme to dotáhli ke dvěma mistrovským titulům, což dodnes považuji za obrovský úspěch. Nejen můj, ale hlavně Jaroslavle.

A vy jste se stal v Rusku bez nadsázky nesmrtelným…
Byl to pro mě trenérský mezník a zlom v kariéře. Přišel v ideálním věku, protože mi bylo čtyřiapadesát let. Až v Rusku jsem zúročil zkušenosti z předešlého trénování.

V čem vás Rusko po trenérské stránce nejvíc změnilo? Hodně nezvyklé muselo být třeba to, že jste měl k dispozici pět kvalitních formací…
Já bych přidal, protože na začátku přípravy jsem měl skoro sedm pětek. Měl jsem spíše problém hráče vyřadit, protože celou sezonu s námi být nemohli, to by nedělalo dobrotu. Ale Jaroslavl měla také juniorský celek, kde mohla hrát jedna formace starších hráčů. Teprve až v Rusku jsem poznal, co to je konkurence. Tlak na hráče a jejich výkonnost byl obrovský a mně se tam doopravdy dobře trénovalo, protože nikdo si nedovolil nic ošidit.

O Rusech se ale traduje, že se jim někdy trénovat moc nechce.
Měl jsem štěstí, že v týmu byl Andrej Kovalenko, který se do Ruska vrátil ze zámořské NHL. To byl kluk, který měl strašně posunutý práh bolesti. On jako nejlepší hráč mužstva byl vždy první, který skočil za každé situace do střely. A když by se náhodou stalo, že by to neudělal někdo mladý, tak by si to s ním v kabině vyřídil. On si nebral s nikým servítky a šel příkladem. Všichni ho respektovali a šli za ním, čímž jsem měl i já úlohu hodně usnadněnou.

Autor: Aleš Uher

28.4.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
AKTUALIZOVÁNO

Norský Barnevernet versus český dědeček. Jiří Pavelka podává v Norsku žalobu

Praha - Do boje s norským Barnevernetem se pustil dědeček dvou chlapců, které úřady v roce 2011 odebraly české matce Evě Michalákové a jejímu manželovi Josefovi. Důvodem mělo být údajné zanedbávání, fyzické týrání a sexuální zneužívání. Podle tamní policie a lékařů se podezření Barnevernu nepotvrdilo. Úřady a následně soudy ale považovaly zjištění za natolik vážná, že děti ponechaly u pěstounů. Dnes devítiletý David a jedenáctiletý Denis žijí odděleně, každý v jiné pěstounské rodině.

Protikuřácký zákon má Kalousek za další regulaci živnostníků

Praha - Předseda opoziční TOP 09 Miroslav Kalousek má dnes schválený protikuřácký zákon za další regulaci podnikání. Novinářům ve Sněmovně řekl, že za normálních okolností by pro normu hlasoval, dnes ale postupoval opačně kvůli tomu, že jde o další z regulačních opatření namířených kabinetem ČSSD, ANO a KDU-ČSL proti živnostníkům. Sněmovní klub jeho strany neměl k hlasování stanoven jednotný postup.

Neomezený tarif za hubičku! Nemocnice dohodla extrémně levné volání

Olomouc – Zaměstnanci Vojenské nemocnice Olomouc mohou telefonovat bez obav o provolané minuty. Vedení nemocnice se totiž podařilo uzavřít s operátorem O2 mimořádně výhodnou smlouvu. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies