VYBERTE SI REGION

Na život v nejistotě jsem si dávno zvykl

Québec - Alois Hadamczik hovoří o svém účinkování v národním týmu i (ne)úctě hráčů k reprezentaci.

2.5.2008
SDÍLEJ:

Alois Hadamczik jtrénuje zatím první Vítkovice. A s mužstvem je spokojen.Foto: Deník/Martin Sidorják

Získal silnou podporu svých zastánců, stejně jako má velkou řadu kritiků. A přitom Alois Hadamczik přivezl ze tří velkých akcí dvě cenné medaile.

„Už teď vím, že jsem jako kouč udělal hodně úspěchů,“ tvrdí o sobě. Jenže velký triumf mu v seniorské reprezentaci ještě chybí.

A je dost zřejmé, že má k němu na světovém šampionátu v Kanadě poslední příležitost. Hadamczikovi letos končí tříletá smlouva. S novou u národního mužstva příliš nepočítá.

Opravdu berete právě startující mistrovství za vaše poslední?

Beru, ale vůbec mě to netrápí. Já za svou kariéru prohrál jediné čtvrtfinále, například s dvacítkami vyhrál titul, nebo získal bronz na olympiádě. Někdo to nemusí docenit, ale nejdůležitější je, že mám ze své práce dobrý pocit.

A kdyby se ta možnost naskytla, zvažoval byste v reprezentaci pokračování?

Hokej mě stále baví, ovšem každá etapa má své období. Já netvrdím, jestli bych pokračoval, nebo ne – prostě se tím momentálně nezabývám. Dostal jsem sice už nějaké nabídky z tuzemska i ze zahraničí, ale chci mít teď čistou hlavu. Chci na šampionátu s týmem uspět.

Co znamená uspět?

Dávejme si postupné cíle a ten první zní dostat se přes čtvrtfinále. Jenže víte přece, jak to v něm chodí: nastřelíte dvě tyčky, neuspějete v samostatných nájezdech… Před čtyřmi lety v Praze dostal Sláva Lener, na koho si ukázal, klidně mohl vyhrát celý turnaj. A pak to přišlo – jeden zápas. Chudák za vyřazení ani nemohl.

Kouč se v Česku hodnotí podle úspěchů týmu, za které zodpovídá.

Samozřejmě. Když budu chtít, dám si třeba rok pauzu. Budu se bavit hokejem bez jakékoliv odpovědnosti.

Ale bavilo by vás to?

Já nechci jen tlachat nesmysly a předvádět se jako ti, co nejvíc kritizují, a když pak mají převzít mužstvo, nepředvedou s ním nic.

Narážíte na někoho?

I takoví lidé v českém hokeji jsou. Některý trenér je přísný, jiný zase více demokratický. Ale ti, kteří mají patent na rozum, uznávají jen sami sebe – většinou nejsou v kolektivu příliš oblíbení a nemají ani výsledky. Já bych nikoho nekritizoval, vím, jak je ta práce těžká.

Jaký jste kouč vy? Kolikrát třeba poslechnete lidi kolem sebe?

Myslím, že jim umím naslouchat, uznávám je, komunikuji s nimi. Když mi pět lidí začne vyvracet můj pohled na věc, zabývám se tím. Mně tohle naučil brácha, jak žil: lidi kolem sebe je třeba respektovat.

Co ještě byste poradil člověku, má-li ambice vést jednou národní tým?

Že ze všeho nejvíc musí vědět, co vlastně chce. Že když něco řekne, tak si za tím musí také stát. Proti trenérovi stojí spousta lidí, mají velké hráčské zkušenosti, žijí ve světě a slyší spoustu názorů. A vy jim pak musíte čelit, máte-li jiný.

A jak jednat s hokejovými hvězdami z NHL?

Když chcete mít v Kanadě Kaberleho, musíte mu vytvořit určité podmínky. Přesvědčit ho, aby od vás cítil, že ho uznáváte. Aby viděl, že vaše vize má hlavu a patu. Lidem dnes už neporučíte, to jste možná mohli za Husáka. V tomhle je potřeba mít přirozený respekt. I kus štěstí, a modlit se, aby se zrovna deset velkých jmen v ten rok nezranilo.

Dali jsme dohromady dobrý tým

U reprezentace působíte tři sezony. Je něco, co vás nepřestalo trápit?

Trápí mě to, že se na reprezentaci hledí jako na český tým. Ano, on to český tým je, ale když máte sto kvalitních hráčů v zahraničí, těžko ten pravý poskládáte. Při tom všem pak neustále improvizujete. V počáteční fázi pracujete s hráči, o kterých víte, že stejně nepojedou, jen jim poděkujete a jste rádi, že nabrali trochu zkušeností. A složitě stavíte dál.

Taková stavba křehkého domku…

Přesně tak! Postavíte první patro, druhé a chcete jít na střechu. Jenže jak, když vám druhé patro najednou někdo zboural? Když ještě hrála zlatá generace, bylo vše jednodušší – kostru tvořilo patnáct stabilních členů a k nim se přidalo dalších pět šest. Teď to takhle nefunguje.

Jak se vám vůbec jeví současný kádr v Kanadě?

Na to, kolik zpočátku chodilo omluvenek, jsme nakonec dali dohromady dobrý tým. Důležité je, že hráči chtějí reprezentovat i přesto, že třeba mají zdravotní potíže. Víte, my si vždy přejeme, aby přijel ten a ten, ale problematika hráčů v zámoří je taková, že na prvním místě musí hledět k tomu, kdo je platí.

Spí se vám při sestavování mužstva dobře? Jaké to vlastně je, žít pořád v nejistotě?

Člověk si na prostředí zvykne, jak v normálním životě, tak i v trenérském. Vycházíte z toho, co vám možnosti dávají. S NHL dnes nehnete, jen můžete respektovat její podmínky.

Takže jste se dané situaci přizpůsobil rychle?

Dá se říct. Beru to tak, že stavím tým z určitých možností. A pak ho třeba můžete vylepšovat svými psychologickými tahy.

Proč se připomínalo Nagano?

Přiznejte – co prvního vás zaskočilo, když jste národní tým přebíral?

Ten obrovský tlak médií. Některá kritika byla neoprávněná a já se s tím musel naučit žít. Zaskočilo mě hlavně to, že se před olympiádou v Turíně připomínalo osm let staré Nagano. Proč, proboha?! I v Salt Lake City jsme měli v roce 2002 skvělý tým a skončili nakonec sedmí. A bronz v Turíně se pak považoval za neúspěch.

Je patrné, že vás mrzí, jak byl přehlížený.

Ten bronz jsme zneuctili a já si stojím za tím, že byl pro nás úspěchem. Když někde budete prohlašovat, že vyhrajeme my a ne vy – to je jako urazit hokejového boha. V Česku se před Turínem velkohubě říkalo, že jedeme pro zlato. Jenže Česko k tomu nemělo opodstatnění, kromě Vídně totiž tři roky předtím neurvalo jedinou medaili. Jestli pak někdo mluví dopředu o zlatu – hmmm…

Litujete zpětně nějakého svého kroku, rozhodnutí?

Lituji, že se mnou od samého začátku nebyli trenéři Paleček s Musilem. Kdybych je měl už na olympiádě, dostal bych větší klid a míň starostí. Ale člověk má být šťastný za zdraví a spokojený z toho, kam jeho práce směřuje.

Proč vám realizační tým na hrách neseděl?

Upřímně to pro mě byla velká škola, zůstal jsem v těžkých chvílích jako samotný voják v poli. (dřívějšími asistenty byli Ondřej Weissmann a Mojmír Trličík – pozn. red.) Naštěstí jsem měl kolem sebe lidi jako doktor Bukač, který mi pak řekl: Dovezl jsi olympijský bronz, uvědomuješ si to vůbec? Vrátila se mi síla. A já postavil podceňovaný tým, který šel v Rize do finále.

Čechmánek? Hulvát, co křičel po hráčích

Další kroky si už nevyčítáte?

Vy narážíte na Čechmánka?

Ano.

K té situaci se už nechci moc vyjadřovat. Lituji jí a hlavně nechápu. Kluka, kterého nechtěli ve Vsetíně ani Varech, kterého vyhnali ze švédské ligy… Já mu dal na loňském šampionátu v Moskvě důvěru, protože jsem si myslel, že za tu šanci klidně i puk sežere. A on? Po návratu jen pomlouval.

Čím jste si jeho chování vysvětlil?

On si myslel, že má hlavu na to, aby řídil tým. Jenže od toho tam byl David Výborný, na rozdíl od Čechmánka inteligentní kluk. Čechmánek je jen hulvát, který řval v šatně po hráčích. A zapomněl, že byl někdy taky mladý a do mančaftu se zabudovával. Vyvrcholením bylo, když měl pak 86 procent úspěšnosti, v reprezentaci nejhorší číslo za posledních patnáct let. Taky jsem mohl prohlásit, že jsme neuspěli kvůli díře vzadu.

Po vzájemné rozepři vás asi těší, že ho v Třinci během sezony sesadil z postu jedničky brankář Vojtek…

Není o čem mluvit. Mě hlavně pořád mrzí, že jsem mu dal v Moskvě důvěru. Všichni mě varovali, že v týmu udělá jen dusno, ale já věřil, že si své šance bude vážit. Jen toho zneužil. Pro mě ten člověk ani za to nemůže, je prostě chudák.

Myslíte, že jste po angažmá v reprezentaci odolnější?

Spíš se snažím poučit z chyb. Ale když vím, že jsem napadán něčím nepravdivým, jen se nad tím pousměju.

Nechci se zříkat zodpovědnosti

Nemáte pocit, že někteří hráči přestávají mít vůči národnímu týmu respekt?

Snažme se ty hráče pochopit. David Výborný reprezentoval dvanáct let v řadě, jednou toho taky musí mít plné zuby. Odvedl pro národ ohromnou práci, má právo říct, že nepojede.

Teď ale nemluvím o hráčích typu Davida Výborného. Kritizoval jste například Hubáčka s Balaštíkem, kteří se omluvili kvůli únavě…

…a to je k zamyšlení. Tihle hráči by si měli vážit, že je někdo povolává do kempu. Odehrají padesát zápasů a říkají, že jsou unaveni, ale co by měli říkat ti v Americe, kteří mají za sebou jednou tolik?

Pak se vracím k úctě a respektu…

Jenže oni nemají takovou výkonnost, abychom si jich museli vážit a prosit je. V budoucnu se jim může jejich jednání vymstít.

Mimochodem – jak se stavíte k pochybnému jednání Pavla Kubiny z Toronta, když se vám omluvil a klub ho přitom uvolnil?

Pavel je jeden z mála hráčů, kteří mi tykají, mám k němu důvěru. Pro mě je jeho slovo svaté. A jestliže mi řekl, že bere antibiotika a hrát nemůže, nemám důvod mu nevěřit.

Ještě se na závěr vraťme k šampionátu. Váš cíl je první čtyřka. Čím podle vás uspokojíte národ?

Je jasné, že národ chce medaili. I my. Hodně lidí slyší, že máme ze všech Evropanů nejvíce posil z NHL, ovšem řada z nich má s mezinárodním hokejem malou nebo žádnou zkušenost. Fleischmann, Hanzal, Krejčí, Vrbata, Kotalík… Je třeba říct národu: Máte tam své děti, aby se mohly rozvíjet. A když se to nepovede letos, tak třeba příští rok. Tím se však nechci zříkat odpovědnosti.

Autor: Vítězslav Čermák

2.5.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Aston Martin postaví 25 nových exemplářů modelu DB4 GT. Cena je astronomická

Britská automobilka Aston Martin se vrátí k výrobě vozu, jehož život byl původně vymezen lety 1959 až 1963. Příští rok totiž obnoví produkci slavného modelu DB4 GT, v plánu je stavba 25 kusů.

Loučení s tratí do Koutů: končí barevné motoráky i soukromník

Údolí Desné – Největší změna za devatenáctiletou historii nastala v noci ze soboty 10. na neděli 11. prosince na Železnici Desná. Osobní vlaky zde přestala provozovat soukromá firma, nahradily ji České dráhy.

Žloutenka stále řádí. Chybí vakcíny, hlásí nejen lékárny

Vyškov – Jde o agresivní infekci, člověka může zabít za pár hodin od prvních příznaků. Mnoho nakažených se i po vyléčení po celý život potýká s následky, jako jsou třeba amputace končetin nebo hluchota. K nejohroženějším patří děti. Přestože je možné se proti meningokokovi typu B očkovat, vakcíny chybí. Na Vyškovsku podle dětské lékařky Anežky Bahníkové z Vyškova už zhruba čtyři až pět měsíců.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies