Neumannová: Oslavy po boku Jágra, to byl zážitek

Zažila s ním možná nejlepší oslavy svých sportovních úspěchů ve své kariéře. Legendární je především jejich návrat z olympijských her v Naganu. Ty dva spojuje ovšem víc než to. Narodili se ve stejný den a ve své „disciplíně“ fascinovali a fascinují diváky i soupeře především tím, jak dlouho se dokázali udržet na vrcholu. Olympijská vítězka a dvojnásobná mistryně světa v klasickém lyžování Kateřina Neumannová má na Jaromíra Jágra jen krásné vzpomínky. „Jaký je Jaromír? Pohodář. Nekonfliktní, lehkovážný, veselý,“ prozrazuje o stále hrající legendě českého hokeje královna bílé stopy.

První společná sportovní událost, kterou jste s Jaromírem Jágrem absolvovala, byly olympijské hry v Naganu v roce 1998. Znali jste se už před cestou do Japonska?

Ano. Už dávno. První setkání s Jaromírem, které mi utkvělo v paměti, bylo při natáčení společenské soutěže v Písku. Tehdy jsme se oba dva účastnili. Tam jsme se potkali, bavili se. Pak přišly další akce, při kterých jsme se setkávali.

Dali jste se často do řeči i v olympijské vesnici v Naganu?

Nagano bylo jedna z olympiád, kde jsme jako čeští sportovci byli nejkompaktnější. Potkávali jsme se dnes a denně. Na rozdíl třeba od Turína, kde jsem hokejové kluky téměř neviděla. V Naganu bylo zajímavé místo setkávání. U docenta Koláře na ošetřovně. Nechodili jsme tam ani tak se zraněními, ale spíš jako kamarádi. Potkávali jsme se na ošetřovně. Bavili se. Prostě takové místo na pokec.

Jak na vás Jaromír tehdy působil?

Nekonfliktní, lehkovážný, veselý. Do hlavy mu člověk samozřejmě neviděl, ale byl to pohodář. Pořád vytlemený.

Legendární jsou především oslavy hokejového zlata a vašich dvou medailí z olympiády. Jak na ně vzpomínáte?

Je to zážitek na celý život. Já získala dvě medaile, kluci zlatou. Hodně lidí se mě ptalo, zda mi nevadilo, že mě hokejisti tím zlatem tak trochu zastínili, ale já říkala, kdepak. Užila jsem si oslavy o to víc. Jediná ženská s partou chlapů, to je prostě zážitek. Mám z té doby velký počet kamarádů. Tu naganskou partu mám ráda. Často jsme se pak ještě potkávali na různých společenských akcích.

Nemůžu se nezeptat na památný let domů, kde prý pivo a víno teklo proudem...

Byla jsem přímý účastník, takže realita byla trochu jiná, než psala média. Trochu si to přifoukla. Nebylo to tak, že by se patnáct hodin v kuse nepřetržitě slavilo. Cesta byla dlouhá, probíhalo to ve vlnách. Chvíli byl útlum, chvíli se to zase rozjelo. Nejveselejší byla poslední část letu. A přílet. Hrály se písničky. Ty, co si kluci pouštějí v kabině, takové odrhovačky. Bylo to hezké, bezprostřední. Živelné.

Jaká byla oslavná túra s hokejisty po Praze? Jak se při ní choval Jaromír Jágr?

Všichni byli veselí. Ale musím říct, že se tam našli větší tahouni než Jaromír. On měl s sebou tehdy Ivu Kubelkovou, takže se věnoval jí.

Pak jste se potkali ještě mnohokrát. Čím byl nejzábavnější?

Těch akcí bylo víc. Často byly společenské a tam byl Jarda středem pozornosti, to já moc nemusím. Radši se s ním vidím někde v klidu. Vzpomínám si, že jednou jsme se potkali na motoristickém okruhu v Mostu, kde jsme byli spolujezdci automobilových závodníků. A samozřejmě jsme se občas setkali u Pavla Koláře s drobnými zdravotními problémy. To je místo, kde se rádi potkáváme.

Zažila jste ho někdy na běžkách?

To ne. Byla jsem s Jágr Teamem třeba na kolech, ale na běžkách ne. Vždy, když se lyžuje, tak on má sezonu, takže na to nedošlo.

A nelákal vás on na brusle?

Ne. Sice se známe, ale na výměnné aktivity nedošlo. I když bruslit umím a i hokejku jsem v ruce už párkrát držela.

Kdy jste se viděli naposledy?

Přiznám se, že ani nevím. Daleko častěji se vidím s jeho maminkou na Šumavě.

Co máte společného kromě data narození?

To nevím. Každý jsme trošku jiný. Možná nás spojuje to, že jsme jako sportovci oba dokázali zůstat dlouho na vítězné vlně. Taková ta touha vyhrávat nás určitě spojuje. Já byla ve světové špičce dvanáct třináct let. Pokud by nás něco spojilo, tak právě ta sportovní dlouhověkost. To, že jsme oba vydrželi nahoře.

V čem je podle vás tajemství jeho výdrže?

To je souhra více aspektů. Ale vyjmenovala bych dvě věci. Tou první je ta, že si Jarda díky svým genům od rodičů přinesl do sportu takovou fyzickou konstituci, u které je schopný zvládat větší zátěž než ostatní. Zatímco jeho vrstevníci už skončili, protože na to neměli fyzicky, on má dar od pánaboha. Tělo mu drží. Tou druhou věcí, asi nejzásadnější, je ta, že má sport stále rád. Dělá ho s nadšením.

Dokdy Jaromír vydrží hrát hokej jako profesionál?

Neznám jeho plány či výroky o jeho kariéře, ale myslím, že tak tři roky ho ještě budeme vídat. Jedno jestli v NHL, nebo v Evropě.