Nemá za sebou ideální sezonu. Táborský odchovanec Radek Dvořák (34 let), který do velkého hokeje nahlédl v Českých Budějovicích, završil svůj patnáctý ročník v NHL. V jeho průběhu byl vyměněn z Floridy do Atlanty, se kterou nakonec nedosáhl na play off. Otřes mozku v závěru sezony ho pak připravil o takřka jistou účast na mistrovství světa na Slovensku.
V Atlantě, která se mezitím přesunula do Winnipegu, mu vypršel kontrakt a od prvního července bude s největší pravděpodobností nechráněným volným hráčem. „Chtěl bych ještě pokračovat v NHL,“ má zcela jasno o své budoucnosti.
Jaká to byla uplynulá sezona z vašeho pohledu?
Nebyla vůbec dobrá. Herně to docela šlo a cítil jsem se možná nejlépe za několik posledních let. Bohužel se to neprojevilo bodově. Také jsem měl problémy se zraněními. V polovině listopadu, kdy se mi začalo celkem dařit, jsem si vyhodil klíček a byl jsem na tři týdny mimo hru. Když jsem se potom vrátil, tak už to nebylo takové, jak jsem si představoval. Nedařilo se týmu, a to pak strhává i jednotlivce. Na ledě jsem dostával hodně prostoru, ale bohužel to tam nepadalo.
Vaše Florida se krčila až u samotného dna tabulky celé NHL. Kde byla příčina?
Vůbec se nám nevedlo a dlouho jsme byli poslední nebo předposlední v konferenci. Ze začátku to ještě šlo, ale kolem Vánoc to šlo strašně dolů a už jsme se z toho nedostali. Vůbec jsme nedávali góly. Dali jsme třeba jeden, maximálně dva za zápas. V osmdesáti procentech zápasů jsme v sezoně nedali víc než dva góly, což je strašně málo. Přitom jsme měli výborného Tomáše Vokouna v brance, který tam skákal po hlavě a držel nás ve hře, ale my jsme góly nedokázali dávat. V týmu bylo strašné napětí. Trenéři křičeli, mladí kluci z toho byli rozklepaní. Celkově to nebylo nic moc.
Vzhledem k tomu jste se asi moc nezlobil, když vás klub koncem února vyměnil do Atlanty?
Byla to opravdu vítaná změna. Byl jsem strašně rád, že jsem mohl změnit tým. Čekal jsem, že by něco podobného mohlo přijít. Mluvilo se o tom, že na Floridě bude výprodej starších hráčů. Spolu se mnou odcházelo dalších šest zkušených hokejistů.
Čekal jste, že půjdete právě do Atlanty?
Měl jsem informace, že bych měl jít jinam. Atlanta pro mě byla překvapením, protože ta v případných variantách vůbec nefigurovala. Za změnu jsem ale byl rád. Přišel jsem do týmu, kde bylo výborné vedení, trenéři i hráči. V době , kdy jsem tam přišel, nám chyběly snad jenom čtyři body do play off.
Ani s Atlantou jste se ale nakonec do bojů o Stanleyův pohár nepodíval.
Šanci na play off jsme měli dlouho, ale bohužel se to nakonec nepodařilo. Zkušenost to však byla výborná a cítil jsem, že jsem takovou změnu už potřeboval. Navíc Atlanta je jen hodinu a dvacet minut letu od Floridy, takže jsem rodinu nechal tam. Syn na Floridě chodí do školy, tak jsme to nechtěli na měsíc a půl měnit. Byl jsem v Atlantě na hotelu a rodina pak za mnou přiletěla.
Závěr sezony jste ale nedohrál. Co se přihodilo?
Tři týdny před koncem sezony jsem dostal ránu a měl jsem otřes mozku. Padl jsem na mantinel a klasicky jsem na ledě „vypnul“. Nevěděl jsem, kde jsem. Předtím už jsem měl dva větší otřesy mozku, kdy jsem byl na chvilku v bezvědomí. Tohle byl třetí. Necítil jsem se dobře, občas mě dost silně bolela hlava, takže se doktoři rozhodli, že nebudeme nic riskovat a do hry už jsem nezasáhl.
Nyní už jste zdravotně v pořádku?
Po měsíci jsem byl v Atlantě na testech, které potvrdily, že už jsem natolik v pořádku, že mohu začít trénovat a vlastně normálně žít. Měsíc a půl jsem totiž nemohl dělat prakticky nic. Nesměl jsem se zpotit, běhat, prostě nic. Musel jsem být v absolutním klidu. Teď už jsem ale zase normálně v pohodě.
Otřes mozku vás připravil o účast na mistrovství světa na Slovensku?
Ano. Byl jsem domluvený s panem Hadamczikem, že bych jel. Zájem ze strany národního týmu byl a já jsem také přislíbil, že když budu zdráv, tak pojedu. Pan Hadamczik mě dvakrát viděl hrát, volali jsme si a on projevil velký zájem, abych hrál, což mě samozřejmě těšilo. Rád bych si zahrál, ale bohužel mě zastavilo zranění. S tím se nedá nic dělat. Beru to tak, jak to je. V nároďáku už jsem si také své odehrál.
Naposledy jste se v reprezentačním dresu představil na zlatém mistrovství světa ve Vídni v roce 2005. Věříte, že ještě svou sbírku startů v národním týmu rozšíříte?
Rozhodně se tomu nebráním. Když bude forma a hlavně zdraví, tak rád pojedu. Na mistrovství světa jsem se díval v Americe a kluci předváděli parádní výkony. Tým se semkl, hrál srdíčkem a nakonec to bylo o jediném zápase, kterým tentokrát nebylo čtvrtfinále, ale semifinále. Podávali jsme kvalitní výkony po celé mistrovství a jediná porážka nás připravila o účast ve finále. Musím přiznat, že mě trochu mrzelo, že jsem si tam nemohl zahrát.
Co bude dál? Atlanta sice přechází do Winnipegu, ale vám v klubu vypršela smlouva.
Měl jsem dvouletou smlouvu na Floridě, která mě vyměnila do Atlanty, ale kontrakt mi teď doběhl. Atlanta přešla do Winnipegu a vyměnilo se tam vedení. Už tam nejsou manažer ani prezident, kteří mě do Atlanty přivedli. Uvidím, jestli se ozvou a budou se mnou chtít podepsat novou smlouvu. Do prvního července jsem jejich hráčem a nemohu jednat ani podepsat smlouvu s nikým jiným. Pokud nedojde k nějaké dohodě, tak jsem od prvního července nechráněným volným hráčem a mohu se domluvit, s kým budu chtít.
Máte nějakou představu, kde byste chtěl v příští sezoně působit?
Chtěl bych hrát v dobrém týmu, který má šanci na play off. Už jsem si ho dlouho nezahrál a roky přibývají. Vím, že se pomalu blíží konec mé hokejové kariéry a nezbývá mi moc času. Proto bych šel rád do týmu, kde mám šanci se do play off podívat. Dvakrát jsem si zahrál finále Stanley Cupu, ale ani jednou jsem neuspěl. Ještě bych se o ten pohár chtěl poprat. Druhou stránkou je rodina, abych šel do takového města, kde budeme spokojeni.
Je vám čtyřiatřicet let. Připouštíte si třeba také variantu, že by žádná nabídka z NHL nepřišla?
Připouštím. Jsem realista. U starších hráčů se snižuje šance získat smlouvu. Pokud by se NHL nepovedla, tak je další variantou Evropa. V mých letech už o tom takhle musím přemýšlet.
Evropou myslíte třeba i extraligu v Budějovicích?
To zatím ne. Česko v mých plánech nefiguruje. Ještě bych si chtěl vyzkoušet nějakou jinou soutěž i kulturu. To by mě i docela lákalo. Prioritou je ale pořád NHL.
S případným návratem do Budějovic do budoucna vůbec nepočítáte?
Říká se nikdy neříkej nikdy. Třeba Eda Turek se vrátil ve čtyřiatřiceti a odehrál tady ještě šest sezon. Momentálně to ale cítím tak, že bych chtěl hrát ještě někde mimo Českou republiku a potom se třeba vrátím. Záležet ale bude na více okolnostech.
Letní přípravu absolvujete klasicky v Budějovicích se svým kamarádem Václavem Prospalem?
Trénoval jsem sám a čekal jsem na Vencu, který se vrací z New Yorku. Spolu opět strávíme spoustu času. Jsme na sebe zvyklí a trénujeme spolu už možná třináct let. Jsme kamarádi a příprava nám takhle funguje. Bude to zase klasika. Běhání, posilovna, tenis, kolo. Je to pořád stejné, jenom trošku uzpůsobené věku. Pokud se domluvíme, tak bychom šli jako každý rok v srpnu v Budějovicích na led.