Vincour: Na první zápas v NHL nikdy nezapomenu

Do Brna se vrátila hvězda. Nebo spíš Hvězda. Dallaská. Útočník Tomáš Vincour je zatím posledním přírůstkem mezi brněnskými hokejisty, kteří v kariéře okusili atmosféru slavné NHL. V dresu klubu z Texasu odehrál 24 zápasů, teď své zkušenosti aspoň chvíli předává v rodném městě svým možným nástupcům v dresu Komety. Bratranec majitele klubu Libora Zábranského zůstává při zemi a do příští sezony si klade postupné cíle. „Určitě nebudu nic předbíhat. Teď se chci připravit na novou sezonu a odehrát ji v dobré formě,“ vysvětluje dvacetileté pravé křídlo.

Jak vás naplňuje učit malé hokejisty a přenášet na ně část svých zkušeností?
Důležité je, že trénuju s nimi. Chodím teď na led každý den. Když jsem byl mladý, tohle jsme neměli. Pro ně je jen dobře, že zlepšují bruslení a další dovednosti.

Takže podobnou zkušenost nemáte?
Ano, ale tohle je něco jiného. Jim můžeme jen pomoct.

Trénujete letos s hokejisty Komety?
Ne. Rozhodl jsem se, že si letos přípravu zařídím sám. Chodím ráno na led s Liborem (Zábranským – pozn. red.).

Je těžší se donutit chodit trénovat samotný než ve skupině více hráčů?
Určitě je lepší, když se připravuji s dalšími hokejisty. Ve větším kolektivu je víc srandy. Ale ve výsledku každý maká jen sám za sebe. Záleží jen na mně, jak se připravím.

Jak se vám do Brna vracelo po sezoně, ve které jste si splnil velký sen?
Chtěl jsem si zahrát aspoň jeden zápas v NHL a jsem hrozně rád, že se mi to povedlo. Navíc jsem mohl nastoupit vícekrát, než jsem čekal. Bohužel to bylo také díky zraněním ostatních spoluhráčů. I tak zaplať pánbůh, že se to stalo.

Budete si datum vašeho prvního zápasu v kanadskoamerické NHL pamatovat do konce života?
Myslím, že ano. Na takovou událost se nezapomíná. Jedenáctý únor mi z paměti nevypadne.

Měl jste při debutu rozklepaná kolena?
Právě že skoro vůbec. Všechno okolo jsem znal, začal jsem si věřit. První zápas jsem nebyl vůbec nervózní.

Nováčci většinou neodehrají při své premiéře přes deset minut na ledě jako vy. Překvapilo vás to?
Hrál jsem se Stevem Ottem a Tomem Wandellem, což mi hodně pomohlo. Oba jsou velmi zkušení hráči. Steve patří k nejlepším borcům v Dallasu a pomáhal mi i mimo led. Hlavně jejich zásluhou jsem na ledě vydržel tak dlouho.

Čekat v zámoří čtyři roky na šanci zahrát si v NHL, je pro mladého hráče určitě hodně těžké. Neměl jste černé myšlenky, že zabalíte své snažení a pojedete domů?
V žádném případě. Chtěl jsem vyzkoušet NHL a věřil jsem, že to jednou vyjde. Doufal jsem, že když na sobě budu dřít, tak šance jednou přijde.

Jaké pro vás bylo vyrůstat od šestnácti let sám v neznámém prostředí?
Neuměl jsem anglicky a šel jsem do Ameriky, kde jsem nic neznal. Ale každý den jsem se něco naučil jak v jazyce, tak v osobním životě. Znám hodně kluků z reprezentace, kteří tlak neustáli a utekli domů. Všechno je v hlavě a záleží na každém, jak si povede.

Měl jste někoho, kdo vám v začátcích pomáhal?
To ani ne. Se mnou tam nebyl žádný Čech. Evropan tam byl jen jeden, a to Švéd. Angličtinu jsem tak poslouchal od rána do večera. To mě donutilo ještě o to víc se učit, abych se s klukama mohl domluvit. Trvalo mi tři měsíce, než spadla tréma a já se rozkecal.

Věřil jste, že vaše kariéra začíná nabírat správný směr?
Určitě. S tím jsem do Ameriky šel. Pořád jsem věřil, že se to jednou může stát. Musím poděkovat hlavně Liborovi a své rodině, kteří mi udělali podmínky, díky nimž jsem tam, kde jsem.

Byl pro vás Libor Zábranský vzor, kvůli kterému jste chtěl proniknout do NHL?
Samozřejmě. Je osobnost. Hokej dělá dobře jak pro mladé, tak i pro ostatní. Vždycky když do Brna přijedu, tak vidím, jak tu jde nahoru.

V rodině máte řadu sportovců, byl jste k hokeji asi předurčen…
Je to možné. Libor hrál hokej, Kamil Brabenec (švagr Zábranského – pozn. red.) taky, sestřenice s bratrancem taky sportují, sestra zase hraje volejbal. (úsměv) Určitě si ale nemyslím, že by rodiče měli své děti ke sportu nutit. Každý se musí rozhodnout sám.

Vaše sestra Pavla hraje volejbalovou extraligu za Královo Pole. Radíte se nějak před zápasy?
To vůbec, má svoji hlavu a navíc o volejbale vůbec nic nevím. Už je dost stará na to, aby si poradila sama. Když mě požádá o radu, samozřejmě jí pomůžu. Ale jsme spolu v kontaktu.

Jak jste spokojený v Dallasu?
Je to něco úplně jiného než u nás. Jiné zvyky, bydlení, odlišné chování lidí. Nejsou tak ve stresu nebo to nedávají znát. Těžko srovnávat. Od šestnácti let jsem pobýval v Americe, rozhodně tam chci i zůstat.

Je pro Čecha obtížné zvyknout si na život v Americe?
Každý se přizpůsobuje jinak. Já byl natěšený, že tam můžu být. Největší bariéra je vždycky jazyk. Nebylo mi dobře, když kolem mě kluci seděli a bavili se. A já nevěděl, jestli si třeba nedělají ze mě srandu.

O většině dvacetiletých kluků se dá říct, že jsou to ještě děti. Cítíte se pobytem v zámoří v tomto věku zocelenější?
Určitě na tom něco bude. Dlouho jsem pryč z domova. Přesto, nebo právě proto si rodiny moc vážím, že mi něco takového umožnila.

Jaké před sebou máte další cíle?
Určitě nebudu nic předbíhat. Teď se chci připravit na novou sezonu a odehrát ji v dobré formě. Budu si dávat postupné mety.

Bude vaše pozice v Dallasu silnější než před začátkem loňské sezony?
Věřím, že ano. Už mě znají a viděli mě hrát v zápasech. Škoda, že vyměnili trenéra, ale takový je hokej.

Myslíte, že se do hlavního týmu prosadíte už od začátku nadcházející sezony?
Do každého kempu musíte jít na víc než sto procent. Chcete totiž přesvědčit vedení. Bez důvěry nemáte šanci se prosadit. Nejdřív mě čeká nováčkovská příprava, pak letím do Edmontonu, kde jsem taky dřív hrál. Budu tam dva měsíce u rodiny, ve které jsem bydlel a mám tam svého trenéra, který mě pořádně připraví.

Jak vám kanadská rodina pomáhala při vašich začátcích v zámoří?
Hrozně moc. Jsem vděčný, jak se ke mně chovali, přijali mě jako nového člena. Hráč musí mít psychickou pohodu, aby se mohl soustředit na zápas. V tom to bylo neskutečné, starali se o mě jako o vlastního.

Dá se čekat, že si někdy v budoucnu ještě zahrajete za Kometu?
No. (smích) Určitě to neplánuju. Chci hrát NHL a za tím si stojím.

A reprezentace?
Reprezentovat je čest. Ale teď mám jiné cíle. Zatím nemá cenu nad tím přemýšlet.