Vybrala si ho Kazaň, kde si třiadvacetiletý rodák z Brna zvyká na evropský hokej. „Záleží na mně, jak se s tím poperu. Musím získat důvěru trenéra," řekl útočník, kterého Alois Hadamczik pozval do reprezentace na Channel One Cup.
Po Spojených státech žijete a hrajete v Rusku – to je docela rozdíl. Už jste si v novém působišti zvyknul?
Myslím, že už jsem se zadaptoval. Den ode dne je to lepší. Poznal jsem, o co jde a jaký hokej se tam hraje. Kazaň má ty nejvyšší ambice, nepočítá se nic jiného než vyhrát Gagarinův pohár. S tím se tam chodí do každé sezony, tlak je velký.
Co vaše pozice v týmu? Po 36 zápasech máte na kontě osm bodů, na ledě moc času netrávíte…
Cítím se trochu jako bágl, protože hraju všude. Byl bych rád, kdybych měl pevné místo v sestavě a pořád stejné spoluhráče. Ale záleží na mně, jak se s tím poperu. Musím získat důvěru trenéra. Každý hraje tak, aby předvedl to nejlepší, o to se snažím i já. Uvidíme, jak to půjde dál.
Už se domluvíte rusky, nebo spoléháte na angličtinu?
Zatím si vystačím s angličtinou, ale snažím se už mluvit i rusky. Je to dost podobné češtině. Nejrychleji člověk pochytí sprostá slova (smích). Do větších rozhovorů se ale nepouštím, to nehrozí. Zato v azbuce jsem ztracený, připadá mi to jako nějaké obrázky. Když s někým hrajeme a jméno soupeře je v azbuce, musím se podívat na logo, abych věděl, o koho jde. Naštěstí je v týmu dost cizinců, takže pokyny máme v latince.
Je ještě něco, na co jste si v Rusku těžko zvykal?
Nejhorší je, že se den před zápasem musíme zdržovat na báze. S tím jsem se ještě nikdy nesetkal, je to pro mě nové. Tam jsme čtyřiadvacet hodin denně pod stálým dohledem, člověk jen hraje zápasy a trénuje. Jsou dny, kdy si říkám, že to tak už dál nejde. Ale každý musí být mentálně silný, mít to v hlavě srovnané. Je potřeba být optimista.
Takže z Kazaně jste toho zřejmě zatím moc neviděl?
Město je krásné, ale kvůli programu není na nějaké prohlídky skoro vůbec čas. Jen jsme s klukama byli párkrát na fotbalové Kazani. Jinak jsem většinou doma.