Jak se vlastně dostane hokejista k fotbalu?
Přirozeně. Až do šestnácti let jsem bral fotbal jako doplňkový sport k hokeji. Tudíž mé rozhodnutí vrátit se nebylo složité. I když je pravda, že jsem mu nikdy nedával tolik co hokeji.
Čtěte také: Konec po třiceti kolech? Zapomeňte. Fotbalová liga se chystá na revoluci
O fotbalové kariéře jste ale neuvažoval?
Hokej byl pro mě vždy na prvním místě, chodil jsem na tréninky a dával jim sto procent. Fotbal jsem trénoval jen výjimečně, spíš hrál zápasy. Když jsem se rozhodoval, který sport dělat vrcholově, nemusel jsem nad tím dlouho přemýšlet.
Dají se srovnat obě odvětví?
Příliš ne, jde o úplně jiné sporty. Požadavky na hráče i na jeho zatížení jsou v obou jiné. V hokeji se nabírá především síla a důraz. Ve fotbale jde o rychlost a lehkost.
Dá se skloubit trénování v Plzni a hraní v Praze?
Dá, ale dost složitě. Momentálně mým vytížením nejvíc trpí fotbal. Chci ale začít trénovat co nejdříve. Sám na sobě cítím, že fyzicky už na tom nejsem tak jako dřív.
Jak se vyrovnáváte s přechody a změnou režimu?
V hokeji se blíží vrchol sezony, v Uhříněvsi teprve začíná příprava. Změna je veliká. V Plzni, kde dělám asistenta trenéra, se připravujeme na play-off a v Uhříněvsi začínáme sezonu až na konci března. Bohužel, teď nemůžu dávat přípravě tolik, kolik bych chtěl, ale věřím, že vše bude lepší.
Proč hrajete za Uhříněves?
Bydlím tam a syn hrál za Uhříněves fotbal. Je sice hokejista, ale chtěl jsem, aby stejně jako já dělal ještě nějaký sport. Kromě toho se znám i se správcem hřiště, takže jsme se o mém angažmá bavili. Slovo dalo slovo a jsem fotbalistou.
Jak vás vnímají spoluhráči?
Dobře. Parta je v každém sportu důležitá. Naštěstí jsem nikdy neměl problém do kabiny zapadnout. Za což jsem moc rád.
Soupeři si vás nedobírají?
Občas mě někdo pozná, všechno ale probíhá v pohodě. S některými soupeři se znám, takže si řekneme pár slov. Hecování ke sportu patří.
Nemáte problém najít motivaci pro zápasy na úrovni I.A třídy?
Vůbec ne. Fotbal mě baví a chci vyhrávat stejně jako všichni ostatní. I když nehrajeme o peníze nebo medaile, touha po vítězství je největší motivací, kterou budu mít už napořád.
Jaká je úroveň soutěže?
Dobrá, já jsem spokojený. Je vidět, že si hráči dokáží pokrýt míč, nahrát si. Utkání jsou o běhání, není jen o nakopnutí míče někam dopředu.
Měl byste chuť zkusit si ještě vyšší soutěž? Co vám říká přebor?
Spíš už si vyzkouším nižší soutěže. (směje se) Nejsem už nejmladší, věk nezastavíte. V I.A třídě je hodně mladých a rychlých kluků, na které už fyzicky nestačím. Uvidím, jak dlouho ještě vydržím, rozhodně se nechci vzdávat. Záleží i na zdraví, jak dlouho budu moct ještě aktivně sportovat.
Čtěte také: Šéf českého cyklokrosu Balogh: Kateřina Nash? Je kapitolou sama pro sebe