Hubáček: Přijde nabídka, na kterou se těžko říká ne

Už navždy bude součástí hokejového zázraku. Punc jednoho z dílků podceňovaného týmu, který se na šampionátu v Německu přes tragický start nakonec vydrápal až na úplný vrchol, mu nikdo neodpáře. Brněnský útočník Petr Hubáček vyválčil v dresu české reprezentace na mistrovství světa zlatou medaili.

Poslední hráč Komety, který se z podobného úspěchu radoval, byl Robert Kron. Před dvaceti lety přivezl ze švýcarského Bernu bronz. Hubáčkovi se teď na krku houpá „placka“ o dva stupínky cennější. „Vážím si toho, že jsem jel na mistrovství jako hráč Komety,“ usmívá se brněnský patriot, který si svými výkony na šampionátu řekl o zahraniční angažmá. „Chci pokračovat v Kometě, ale může přijít den, kdy se to změní,“ dodává Hubáček.

Už se po návratu z Německa shon okolo vaší osoby trochu uklidnil?

Právě že vůbec. Všechno je pořád hektické, tři dny jsem skoro nespal. A to ani pořádně neslavím, třeba po vítězném finále jsem si dal jen dvě pivka.

Jste mistr světa, jak se cítíte?

Dobře. (úsměv) To jsou takové klasické otázky po úspěchu, ale pro mě jsou nové, protože jsem nikdy nic nevyhrál. Logicky musím říct, že je to fantastické. Tenhle úspěch si chci hlavně pořádně užít, protože moc dobří vím, jaká houpačka je život sportovce. Za týden euforie pomine a mistrovství světa vyšumí z povědomí. Začnu se připravovat na novou sezonu, ve které zase musím přesvědčit o své výkonnosti, a nikoho nebude za pár měsíců zajímat, že jsem něco vyhrál.

Kdy jste cítil největší euforii, hned po finálovém vítězství, nebo až postupem času?

Asi hned na ledě po závěrečné siréně. Pak se oslavy přesunuly na hotel, ale nebyly nijak extrémní, protože velká část kluků byla strašně unavená. Jak jsem říkal, vzali jsme to decentně a šli spát. Někteří tedy samozřejmě ne…

Všiml jste si ještě na ledě, že během českých oslav Rusové zklamaně z krků strhávali stříbrné medaile?

Tehdy ne, to jsem měl plnou hlavu radosti z vítězství. Rusáky jsem vůbec nesledoval, ale slyšel jsem to až o den později. Rusové jsou hrdý národ, který neuznává nikoho jiného než sám sebe. Jako největší favorité na zlato nedosáhli, a to pro ně byl jednoznačně neúspěch. Proto se tak chovali. Jejich reakci nijak neodsuzuju, prostě jsou takoví.

Když už jsme u Rusů, neměli jste z nich před finále strach?

Strach bych tomu rozhodně neříkal. Samozřejmě každý z nás k nim cítil velký respekt. Navíc si člověk uvědomuje, že proti tak hvězdnému výběru si nemůže zahrát každý den. Na druhou stranu to byl zápas, který už člověk nikdy nemusí zažít, a tím pádem se koncentruje jen na svůj vlastní výkon. Tohle jednoznačně převažuje nad myšlenkou, že proti vám stojí Rusko s hráči jako jsou Ovečkin nebo Dacjuk.

Kdy vás poprvé napadlo, že můžete celé mistrovství vyhrát?

Už když jsme tam jeli. Ne, to je samozřejmě blbost. (úsměv) Nemyslím, že se dá určit jeden moment. Po prohře s Norskem měl Jarda Jágr svůj proslov pro média. I nám v kabině pár věcí řekl, od té doby se v mančaftu něco zlomilo. Klíčová byla i prohra se Švýcarskem, protože pak už bylo jasné, že musíme Lotyše jednoznačně porazit. Celkově jsme všichni začali přemýšlet úplně jinak.

Jak?

Jarda nám řekl, že by si každý z nás měl uvědomit, že je na mistrovství světa a podle toho k hokeji přistupovat. Že je to jedinečná šance, která se už nikdy nemusí opakovat a byla by strašná škoda nedat tomu absolutní maximum.

Na vás je odevzdanost patrná ještě teď. Švédové vám vyrazili pár předních zubů…

O ně jsem už přišel několikrát. Měl jsem v puse můstek, který mi zarazili dovnitř. Zubař mi ho odvrtal a musel vytáhnout ještě jeden zub, který byl zlomený. Účet vyšel na 1 750 euro (téměř 45 tisíc korun – pozn. red.), tak jsem ho hned radši předal dál.

Kdy plánujete další návštěvu zubaře?

Vzhledem k tomu, že k takovým věcem jsem docela ležérní, tak mi určitě nějakou dobu bude trvat, než si zuby nechám spravit.

Schoval jste si ty vyražené?

Ne, na ledě jsem je nehledal. (smích) Zuby jsou to poslední, co teď řeším.

Vraťme se ještě zpátky k Jaromíru Jágrovi, který je známý svými častými fórky. Který vám nejvíc utkvěl v paměti?

Jasně, já vám něco prásknu a on mi pak zavolá, co to vykládám. (smích) Vyloženě na jeden si nevzpomínám. Na Jardu jsem byl hrozně zvědavý, protože když já jsem byl ještě děcko, tak on už vyhrával Stanley Cup. Klobouk dolů před ním, jak se chová v kabině. Vůbec nedává najevo, že dokázal víc než všichni ostatní, staví se na stejnou rovinu s prvním i posledním hráčem v týmu. I na ledě hrozně dřel a navíc se radoval z každého gólu, co jsme vstřelili nebo ubráněného oslabení. To je to, co dělá z hráče top hokejistu i po charakterové stránce. Absolutně nehleděl na sebe, všechno dával ve prospěch mančaftu.

Evidentně tenhle přístup vycházel celému mužstvu, na týmového ducha nedal nikdo z hráčů dopustit…

Všechno do sebe perfektně zapadlo. To, jak šel mančaft za úspěchem a jak kabina společně žila, to jsem opravdu ještě nezažil. Naše nasazení a víra způsobily, že i minutu nebo jen patnáct sekund před koncem jsme vůbec necítili strach z neúspěchu. Pořád jsme věřili, že se dá gól vstřelit a dokážeme zápas zvrátit. To se ukázalo i v semifinále proti Švédsku.

Někdo tomu říká víra, jiný by gól sedm sekund před koncem mohl nazvat štěstím. Rozhodně se nedá říct, že se vás na mistrovství držela smůla…

Měli jsme haluz, že? Haluz jak sviňa. (úsměv)

Dodržovali jste nějaké rituály, abyste si Štěstěnu naklonili na svoji stranu?

Nic speciálního, jen takové ty obyčejné věci. Třeba v kabině před zápasy hrála stejná vítězná hudba. Ani nevím, od jaké skupiny, ale bylo to hodně řvavé, to já moc nemusím. Bohužel jsem seděl hned vedle rádia, takže jsem si užil až až. Na začátku mistrovství se také koupil maskot – kachna, která s námi šla pořád dál a dál. To jsou takové ty maličkosti, které fungují všude.

Věděli jste v kabině, jaké hokejové pozdvižení se vám podařilo v Česku způsobit?

Tak to u nás vždycky bývá. Když se mančaft dostává výš, tak se v lidech probouzí euforie, a je to strašně hezký. Ale když je člověk na samotném mistrovství, tak má rytmus kabina, zimák, trénink, zápas, autobus, jídlo a postel. Nevnímá nějakou vzrůstající euforii v Česku, tu pochytí až po návratu.

Jak se na šampionát v Německu díváte ze svého pohledu? Mám na mysli výkony.

Myslím, že se mi povedlo. Konečně se zase cítím dobře, protože po mnoha dobrých sezonách ve Vítkovicích jsem přestoupil do Komety a nehrál jsem tak jako dřív. V Brně jsem naskočil do čtyřiadvaceti zápasů a jen tak pětkrát šestkrát jsem sám sobě mohl říct, že to bylo dobré. Jinak průměr, někdy ani to ne. I proto je strašně příjemný pocit, když jsem si ověřil, že na mezinárodní úroveň mám.

Kde jste v poslední době objevil takovou střeleckou formu?

Jo, tak to netuším. Za přátelák s Běloruskem a první tři zápasy na mistrovství jsem dal čtyři góly, to je víc než za celou dobu v Kometě. Asi jsem si to schovával. Ale spíš to bude shoda okolností. Nejsem typ hráče jako v extralize Jarda Balaštík, Peťa Sýkora nebo třeba Petr Ton, kteří mají označení „střelci“. Dokonce si myslím, že zakončení je moje největší slabina. Na gól potřebuju spoustu šancí, v Kometě jsem jich měl deset za měsíc, tak jsem dal jeden gól. Ve Vítkovicích jsem jich měl třicet, tak jsem dal tři. Prostě sám nevím, kde se to ve mně teď vzalo, ale je to příjemný.

Čím to, že v reprezentaci jste odváděl mnohem lepší výkony než v Kometě?

Ve Vítkovicích jsem si zvykl na jiný systém. Moje hra je založená na bruslení, potřebuju hrát nahoru dolů. Ve Vítkovicích jsem byl zvyklý tahat většinu puků, rozjíždět akce a diktovat tempo hry.

A v Brně to bylo jiné?

Levé křídlo se tady tolik nevyužívalo, takže jsem byl daleko míň na puku a nedostal jsem se ke svojí hře. Ale je důležité říct, že systém v Brně seděl mančaftu, což je alfa a omega všeho. Takhle se muselo hrát, nemohli jsme otevřít hru s tím, že dáme šest gólů, protože bychom jich osm dostali. Díky tomu stylu, který trenéři nastavili, se Kometa zachránila. Nebylo důležité, jestli se dařilo Hubáčkovi, ale že se vyhrávalo. Vždycky jsem se podřídil tak, aby to bylo ve prospěch mančaftu.

Na mistrovství jste se docela předvedl, existuje i varianta, že sezonu nezačnete v Brně?

Tuhle otázku jsem čekal. (úsměv) V Kometě mám dlouhodobou smlouvu a chtěl bych tady hrát, to říkám zcela upřímně. Nicméně se může objevit nabídka, kterou bych zvažoval, těžko na ni říkal ne. Takže asi takhle: chci pokračovat v Kometě, ale může přijít den, kdy se to změní.

Když zůstanete, přeneste mistrovskou náladu i do brněnského mužstva?

Ta tam byla celou dobu. Prostě pohoda, trenéři v klidu, akorát byly zbytečně dlouhé tréninky. (mrká vedle sedícího trenéra Komety Vladimíra Jeřábka – pozn. red.) Tam není co přenášet, jen ta brněnština by mohla v kabině víc valit. Jsou tam někteří kluci z Prahy a to se hrozně poslouchá. (smích)

Co vás teď čeká, vyrážíte na dovolenou?

Pojedu až v létě. Byl jsem hodně dlouho mimo Brno, konečně jsem zase doma a těším se, až zapluju do takových těch klasických věcí, které dělám běžně. Až trošku pomine ta euforie, budu si dál žít život, na který jsem zvyklý.

Kouč Jeřábek na začátku přípravy Komety říkal, že když přivezete medaili, dostanete dva dny volna navíc. Už jste si tenhle nadstandard vyžádal?

Ještě jsme tohle téma nerozebírali. Vím, že ohledně dovolené mě čeká další těžké utkání. (smích) Ale rozhodně se domluvíme. Teď toho mám plné zuby a jsem fakt vyřízenej, ale liga začíná až v půlce září. (do rozhovoru vstoupí Jeřábek a s úsměvem říká: Mistři světa mají vždycky dlouhou dovolenou)

Prý se chystáte relaxovat na fotbale…

To je pravda, v neděli jedu s bráchou a tátou do Rakouska na zápas Anglie s Japonskem. Dres Stevieho Gerrarda mám už doma. Fotbal mám rád a těším se, až se na něj zase podívám.

V jednom rozhovoru jste tvrdil, že byste rád pracoval jako sportovní novinář. Na co byste se sám sebe zeptal?

To mám říct takhle z patra? To je asi právě ono, že? Asi bych se snažil vypíchnout něco specifického, na co se neptá každý, ale zrovna teď mě nic nenapadá. (smích)