35 let se Zappou aneb mučení nikdy nekončí

Jablonec nad Nisou /ROZHOVOR/ - Rozhovor s Terry Bozziem, který je známý svou spoluprací s Missing Persons a Frankem Zappou. Legendární bubeník vystoupí v pátek v jabloneckém Eurocentru.

Jsem kytarista a bubeníci mě zpočátku moc nezajímali. Až do chvíle, kdy jsem si poslechl desku Zoot Alures od Zappy. „No jo," řekl jsem si, „Frank si dycky uměl vybrat muzikanty. Tyhle bubny mu určitě zahrál nějakej starej zkušenej černoch."

Až když jsem desku slyšel vícekrát, všiml jsem si, že na ní žádný starý zkušený černoch nehraje a bubeník, že je chlapec, který vypadá, jako by zrovna dostal občanku. Ten chlapec se jmenoval Terry Bozzio a bylo mu v té době 26 let. Tohle se mi přihodilo už poměrně dávno.

Terry BozzioTerry John Bozzio (27. listopadu 1950) je americký bubeník známý pro své účinkování ve skupinách Missing Persons a Frank Zappa. Časopis Rolling Stone označil Bozzia jako pátého největšího bubeníka všech dob. Od listopadu 2008 Bozzio jezdil po turné s kytaristou Allanem Holdsworthem, baskytaristou Tony Levinem a bubeníkem Patem Mastelottoem, jako experimentální superskupina HoBoLeMa.

Od té doby se tento chlapec stal jedním z nejlepších světových bubeníků a s Frankem Zappou nahrával až do jeho smrti. Celkem 20 desek. Kromě toho nahrál spousty dalších desek s neméně slavnými jmény.

Jeho hra možná není tak technická jako u jiných bubenických hvězd, ale zato je velice dynamická, přímočará, přesná, srozumitelná a empatická. Proto asi mohl hrát s tolika slavnými hudebníky. To jsem ovšem vnímal jen okrajově, protože pro mě to zůstal hlavně bubeník Franka Zappy. Byl jsem příjemně překvapen, když jsem zjistil, že tento pán vystoupí v pátek 23. října v Eurocentru v Jablonci nad Nisou.

Vaše diskografie je impozantní. Kterých svých nahrávek si nejvíc ceníte?

Všechny své nahrávky vnímám jako své děti! Různé z nich mám rád z různých důvodů. Například Like the Heavy Metal BeBop bylo skvělé bubnování se skvělými hráči. Polytown a Lonely Bears si zase cením pro inovaci a rozvoj mé pravé osobnosti.

Hned vaše druhá deska je Bongo Fury s Frankem Zappou. To je velice výjimečná deska. Jak se o vás Zappa dozvěděl?

Hrál jsem tenkrát s jazzovým trumpetistou Eddiem Hendersonem. Když nahrával desku, spolupracoval s ním i George Duke (klávesista Franka Zappy, pozn. překladatele). George mi řekl, že Zappa dělá konkurz na bubeníka, protože v Los Angeles nemůže najít žádného, který by mu vyhovoval. Tak jsem si koupil letenku a letěl na konkurz. Bylo to děsivé jeho hudbu jsem poprvé slyšel 3 dny před tím. Koupil jsem si desky Roxy & elsewhere a Apostrophe. Nespal jsem 3 dny! Musel jsem z listu zahrát Approximate, naučit se nazpaměť strukturu Achidna's Arf, hrát s Georgem v 19/4 taktu a potom ještě improvizovat na bluesovou dvanáctku. Když jsme skončili, nikdo jiný se už konkurzu nechtěl účastnit a Frank řekl: „Tak to vypadá, že máš práci, jestli chceš."

Spolupracoval jste se spoustou slavných hudebníků. Která spolupráce se vám zpětně zdá jako nejdůležitější?

Všichni byli důležití pro můj růst, učení a rozvoj. Ale Zappa, to byla určitě ta nejbohatší zkušenost.

Pak je tu i spousta dalších, kteří mě inspirovali a jsou blízcí mému srdci: Mark Isham, Pat O'Hearn, Pete Maunu, David Torn, Mick Karn, Tony Hymas, Jeff Beck, Robbie Robertson, Tony Levin, Pat Mastelotto, Allan Holdsworth, Alex Machacek, Chad Wackerman, Alex Acuna, Luis Conte, Mamady Keita, & Efrain Toro. Také cítím, že moje hudba vychází z klasických vlivů jako je Stravinskij, Debussy, Varese atd. Dost mě ovlivnil i jazz, protože je v něm hodně improvizace a kapely jako Weather report, Miles Davis a různé etnické perkuse.

Na přelomu listopadu a prosince vyjde můj big box set music & art projekt s názvem "Terry Bozzio Composer Series". Bude to přes 60 skladeb a obrazů ke každému titulu na čtyřech CD a jednom DVD s knihou maleb. To bude vyjádření všech vlivů, které na mne působily a mé podstaty jako skladatele.

Desku Zoot Alures jste nahrával, když vám bylo 26. Jako svou třetí studiovou nahrávku. Vaše hra na bicí je tam nejen skvělá, ale hlavně působí i velice zkušeně. Nakolik je to zásluha Franka Zappy?

Vrátili jsme se tenkrát z turné a Frank řekl, ať za ním přijdu do Record Plant studia. Vedle bicích tam stál Roland Rhythm Ace (automatický bubeník, pozn. překl.). Bylo to poprvé, co jsem musel hrát s metronomem. Řekl bych, že jsem byl zrovna připraven na cokoliv, co po mně Frank chtěl. Mám klasické vzdělání a myslím, že i dobré ucho, díky tomu, že jsem se jako jazzový hráč učil hodně poslouchat. Přál jsem si ho potěšit a odvést dobrou práci. Frank byl zase schopný pro mě připravit ty správné výzvy a já byl schopen naplnit jeho přání.

Skladbu Torture never stops jste nahrávali pouze ve dvou. Hráli jste najednou, nebo si Zappa nechal pouze nahrát stopu bicích? Udržet napětí u tak dlouhé skladby musí být náročné. Jak bylo těžké tuto skladbu nahrát?

Ta píseň je jako tlačit mrtvého koně do kopce! Ale to je ta emoce a pocit za tím. Pro umělce jako je Frank mučení nikdy nekončí! Řekl bych, že 80 až 90 % věcí, které navrhl nebo zkusil, nedopadlo. Říkal, že se mu „dařily nezdary". A tolik soudních sporů a business blbostí, které mu braly energii a svobodu! Ale hraní s ním byla zábava. Ta skladba je tak pomalá a těžká, že vám dovoluje dělat hodně rychlých breaků (podsekcí). Spousta z nich pochází z jeho hraní na kytaru. Už si to přesně nepamatuju, ale myslím, že měl podkladovou stopu nahranou automatickým bubeníkem Roland a elektrickým piánem, jak jsme to hráli na živo. Takže jsem přes to jen přehrál svoje bicí.

V jednom rozhovoru uvádíte, že vás ke hře na bicí přivedli Beatles. Které jejich album máte nejraději?

Všechny jejich desky jsou naprosto úžasné. Je to velice zvláštní fenomén.

Znáte nějaké české hudebníky nebo skladatele?

Samozřejmě znám Antonína Dvořáka a Jana Hammera. Jeden z mých oblíbených basistů je Miroslav Vitouš. Také kytarista a skladatel z mé kapely Out trio Alex Machacek pochází z Čech.