VYBERTE SI REGION

Americké lidovky nám komunisté zakazovali, tak jsme hráli jihočeské

Praha /ROZHOVOR/ - Folková legenda Pavel Žalman Lohonka oslavil 20. března sedmdesáté narozeniny velkým koncertem v pražské Lucerně. Od roku 1976 je profesionálním muzikantem. Vystupuje s vlastní skupinou Žalman a spol., ve které s ním hrají a zpívají Michaela Hálková, Pavel Malina a Petr Novotný. Předtím hrál s jihočeskou kapelou Minnesengři. Mnohé jeho hity, jako Má Lady je víno, Ho Ho Watanay, Nezacházej slunce a další, zlidověly.

23.3.2016
SDÍLEJ:

Pavel Žalman Lohonka oslavil sedmdesátku koncertem v Lucerně 20.března.Foto: DENÍK/Dimír Šťastný

Žalmane, co Tě vlastně přivedlo k muzice?

Určitě prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Pocházím z Pohůrky, což byla dříve samostatná vesnice, nyní je to předměstí Českých Budějovic. Děda, s nímž jsme bydleli ve venkovském domku, byl muzikant a hrál na tubu v místní dechovce. A moji rodiče nám dětem moc hezky zpívali. Takže to byla hudba ve škole, v rodině, a já začal v šesti letech hrát na housle. Nesmím zapomenout ani na starého pana Bartyzala, což byl dlouholetý tramp, který hrál na kytaru klasické trampské hity. Takže to všechno byl základ.

Jak ses dostal k hudbě, kterou hraješ?

Mně se dříve líbila skoro každá hudba včetně dechovky, i když to dříve byla taková ta zemitá dechovka, ne ta vyumělkovaná jaká se hraje dnes. Nejvíc jsem ale měl rád trampské písničky. V patnácti letech jsem se šel učit do Plzně a jezdil hodně na čundry, na kterých jsme hráli právě takové ty trempárny a já v šestnácti napsal svoji první písničku Sbohem kamarádko. Bylo jí sedmnáct. Jenomže na učňáku bylo na čtyři sta kluků a dvacet holek, takže ty byly hned rozebrány, a já měl smůlu. V roce 1964 pak v Plzni poprvé vystoupil Spirituál Kvintet a s nimi hrál Američan Pete Seeger, kterému se říká otec folkové hudby. Tam byly nástroje, které jsem do té doby neviděl, dvanáctistrunná kytara, pětistrunné banjo a mně se to strašně zalíbilo. Už tehdy před vojnou jsem začal veřejně vystupovat a napsal deset až patnáct trampských písní, jako Havaja, Ztracený ráj a další, které se hrají dodnes.

Po vojně jsem se v osmašedesátém vrátil domů do Budějic. Tehdy jsme založili Minnesengry a hráli původně americké lidovky, na které jsme já a Honza Borkovec napsali hodně českých textů. Jelikož však na začátku sedmdesátých let začínala normalizace, tak nám to bylo komunistickou mocí vytknuto a my se tak vlastně oklikou dostali k jihočeským lidovým písním. V antikvariátech jsme nakoupili sbírky Čeňka Holase, Karla Jaromíra Erbena, Karla Weise a dalších. Začali jsme hrát pozdější hity jako, Kdyby tady byla taková panenka, Nezacházej slunce a další. Těch jihočeských lidovek jsme nahráli pro rozhlas asi sto padesát. Natočil jsem také několik hudebních film, hlavně v brněnském studiu Československé televize.

V roce 1982 jsme pak s Tondou Hlaváčem a Pavlínou Jíšovou založil skupinu Žalman a spol. Začal jsem s vlastní tvorbou, která ovšem opět vycházela z jihočeských lidovek a té jsem věrný dodnes. Asi zhruba tři procenta tvoří mnou otextované zahraniční písně. Většinou jsou to také lidovky jako například Z hor divokej Tymián, která pochází buď ze Skotska, nebo Irska.

Jací diváci chodili na folk dříve a nyní. Je mezi nimi nějaký rozdíl?

Dříve to byli hlavně mladí lidé mezi dvaceti a třiceti lety, protože folk měl za komunistů nádech něčeho trpěného a zakazovaného. Folkaři se na rozdíl od některých popových hvězd chovali přirozeně, chodili v džínách, na nic si nehráli a Těm lidem dávali nějakou naději. A chodilo jich na nás poměrně dost, na některé koncerty jich přišlo i tisíc i více. Nyní máme spíše starší publikum tak od čtyřiceti let víc, i když pořád chodí i mladší. Řekl bych však, že mladí už tolik folk neznají. Jeho budoucnost ale vidím optimisticky. Stále se najdou mladé talentované kapely, například pardubická skupina Marien nebo Epidemie z Českých Budějovic.

Jaké máš plány do budoucna?

Hrát dokud to půjde. I když roky jsou znát a těch koncertů už nemám tolik, co jsem míval dříve. V osmdesátých letech jich bylo i přes dvě stě za rok, nyní tak kolem osmdesáti. Akorát letos jich bude o něco víc, asi kolem stovky. V současné době jsme také vydali nové CD Cestující muž.

Kdyby si prožil znovu sedmdesát let, je něco, co by si rád změnil?

Ani ne. Možná bych chtěl být více s dětmi. Když vyrůstaly, byl jsem hodně na cestách a nevěnoval se jim tolik. Ale zase jsem vydělal nějaké penízky a zabezpečil rodinu.

JAN ZIEGLER

Autor: Redakce

23.3.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies