VYBERTE SI REGION

Dan Bárta: Do jisté míry jsme poučení zkušenostmi

Zlín /FOTOGALERIE/ - Zlínský sál Velkého kina se zaplnil fanoušky jednoho z nejuznávanějších českých zpěváků, Dana Bárty. Držitel pěti cen Akademie populární hudby zavítal se svojí formací na Moravu, aby představil novou desku s názvem Animage.

16.10.2008
SDÍLEJ:

Dan Bárta a kapela IllustratosphereFoto: Novotná Anna

A představování se uskutečnilo ve velkém stylu. Šest hudebníků dokázalo středečnímu publiku dát nejenom dávku skvělé hudby, pro kterou si přišlo, ale také dokázalo pobavit a rozesmát.

Na rozhovor s Deníkem si Dan Bárta udělal čas až po vystoupení a následné autogramiádě. I když se blížila půlnoc, byl stále plný energie. „Teď si dám pivko a budu naprosto spokojený,“ řekl se smíchem muzikant, když dosedl k rozhovoru do křesla v jednom zlínském hotelu.

Jaké jsou pocity pár desítek minut po koncertu?
No, pokud mám být upřímný, byli jsme s klukama hodně překvapený, že budeme hrát do židlí. Pokaždé, když jsme přijeli do Zlína, vystupovali jsme v klubech. Ale zase na druhou stranu musím říct, že i když jsme byli překvapení a do židlí se tenhleten klubový pořad hraje tížeji, tak jsme to zvládli. Lidi byli nadšení a myslím, že to bylo fajn. Na začátku jsme museli zvednout sami sebe, protože takovéto sály pohltí většinu zvuku a člověk musí hrát na nástroj i na hlas hrozně nahlas, aby z toho dostal zvuk, který chce. Protože v akusticky méně zavřeném prostoru, který víc rezonuje, se hraje snáz. Ale zase na druhou stranu ujít čtyřicet kilometrů je lepší než ujít dvacet kilometrů. (Úsměv.)

Když jsem se dívala do lidí, jak to s nimi na sedačkách šije, přišlo mi vůči nim trošku nefér, že musí sedět. Bylo vidět, jak by si rádi zařádili na parketu…
Já jsem ve finále udělal maličko lumpárnu, když jsem tam lítal jako smyslů zbavený, ale v zásadě vlastně jenom proto, že jsem jako jeden z mála mohl. (Smích.) Zlínským se přiznávám, že to byla trošku lumpárna.

Řekl jste, že v takových prostorách musíte přidat na nástrojích i na hlase. Upřímně, dost se divím, že vůbec ještě mluvíte. Jak se staráte o hlasivky? Zabírá třeba Vincentka?
Myslím, že jediný, co zabírá, je mozek. Prostě musím myslet na to, co právě dělám v tu danou chvíli. Je to určitým způsobem technika, určitým způsobem zkušenost.

Já myslela, že je to hlavně pocitové. Že s tím mozek nemá moc co do činění.
No jo. Ale když nevíte, jak na to, tak jsou vám pocity na houby. Nejdřív musíte zvládnout aparát, který je nutný k vyjádření pocitů. A od toho je technika. Vezměte to takhle. Vy můžete mít strašně nutkavý pocit, že chcete vylézt na skálu. Ale když to neumíte, tak spadnete do písku a svou rodnou vísku, nespatříte více, dudlajdá… On je sice bezvadný pocit jet strašně rychle z kopečka, ale když neumíte stát na lyžích, nikdy v životě si ho neužijete, protože hned spadnete. Takže abych se vrátil k těm hlasivkám. Koncert je sice pořádný záhul, ale protože ke zpívání přistupuju technicky s rozmyslem, tak se nepoškozuju. A proto neskončím po koncertu úplně vysílený a udřený. Jsem prostě jen utahaný jako chlápek po práci.

Ale hezky utahaný, ne? Ono totiž bylo vidět, jak se všichni na pódiu bavíte.
Samozřejmě. My si to užíváme. Je to taková ta příjemná únava.

Bezesporu je nesmírně důležité mít za sebou lidi, na které se můžete spolehnout. Jak jste se potkali?
Propojili jsme se přes skupinu J.A.R., kde jsem se potkal s Mírou Chyškou a s Filipem Jelínkem. A pak už to šlo. Takže dá se říct, že přes J.A.R.

Když jsme spolu mluvili asi před měsícem krátce po telefonu, tak jste říkal, že novou desku Animage budete hodnotit až po turné. Stejně mi to ale nedá se nezeptat. Jak ji lidi přijali? Můžete trošku bilancovat?
Zpětná vazba od lidí je taková, že si na koncertech desku berou a nechávají si ji podepisovat. Je zatím prodáno devět tisíc nosičů. Zpětná vazba je taková, že si ji chválí a chodí na nás. Takže myslím, že to dopadlo dobře. Samozřejmě neutěšená situace v show businessu, v tom smyslu, že business téměř nejede, show must go on, ale business ne… (Hořký úsměv.). Je samozřejmě trošku tristnější, když člověk dostane zlatou desku za míň nosičů, než kolik prodal své prvotiny před dvaceti lety jako úplně neznámý elév. Ale to je život. Nedá se nic dělat. Z desky mám velkou radost.

Pouštíte si ji i vy sám?
Asi před čtrnácti dny jsem si ji pustil u kámoše, vlastně prvně od doby, co jsme ji vydali. Tak jsem si ji poslechl a myslím, že jsme ji udělali hezky.

Prozraďte mi, jak se stane, že vznikne skladba, která dokáže v člověku probudit smutek, o kterém vůbec netušil, že ho v sobě má?
To je těžká otázka. Má to několik rovin. Jednak každý člověk, který poslouchá a vnímá cokoliv, a teď to omezím na nějaké umělecké dílo, dívá se na obraz, nebo čte povídku, samozřejmě je nastavený na některé věci ve skladbě barev, slov a tónů. Působí na člověka, aniž by věděl, co se s ním děje. Tak to prostě je. Některý lidi s tím umí kalkulovat, tomu se pak říká kýč nebo komerce a některý lidi se tam snaží dostat nějakou svoji emoci. V zásadě se dá říct, že u popmusic typu, kterou hrajeme my, je to takové půl na půl. Do jisté míry jsme poučený svými zkušenostmi. Písnička, která je mollová a pomalejší je smutnější než písnička, která je durová a rychlejší. To vyplývá z povahy vibrací, které rozezní zvuk tak, že vytváří tóny. Teď to nemyslím nijak esotericky, ale fyzikálně.

Zdá se to jako velká věda.
No jo. Každý člověk na něco čeká, něco od toho chce. Ale na koncertě buď tu náladu na lidi přenesu a atmosféru navodím, nebo se mi to nepodaří a prostě to jen odehraju. Udělám to povinné cvičení, udělám nutné věci… Pak vlastně dochází k tomu, že člověk dělá totéž, ale není to totéž. Když se stane, a teď to myslím esotericky, že se z písničky vynese oblak, který na lidi nějakým způsobem dosedá, je to dobře. Když se muzikantům nedaří, nehraje se jim dobře, tak vytvořit oblak se nepodaří. A tím pádem se nálada nepodaří a koncert se jakoby nepovede.

Takže pokud tomu dobře rozumím, hodně záleží na momentální náladě a stavu při vystoupení?
No jasně. Záleží na tom, jestli lidi jsou nebo nejsou v rytmu. Jestli ladí nebo neladí. Když je muzikant tam, kde má být, má nápady a dokáže sám sebe používat jako nástroj s určitou jistotou, že má formu, o které ví, pak je to radost. Sebereflexe je totiž strašně rychlá. Poměřujete se k ostatním hráčům a k písničce jako takové. Tehdy se může muzikant trošku povznést a začít s tím skutečně pracovat. Takže hnětete tu atmosféru a máte ji víceméně v moci. V tu chvíli se z toho stává do jisté míry kouzlení. Tehdy se to propojí a smutek, který hudebník pociťuje, vlastně není jeho, ale je obecný. A tak se nese vzduchem a přitom není trapný v tom smyslu, že není racionálně vyvratitelný.

Někde u sebereflexe jsem se ztratila…
(Smích.) Když se díváte na nějaký americký druholigový doják, ve kterém na konci umře dvacetiletý kluk, vlaje americká vlajka a v pozadí hrajou strašně dlouhé melodie na smyčce, je jasné, že téměř každý brečí. Prostě je to tak vymyšlené. Ale samozřejmě všichni ví, že do jisté míry je to podvod. U hudby by to mělo být o něco poctivější a o něco hlubší. Neříkám, že je to úplně cíl, ale je to spíš ideál.

Musí to být úžasný pocit vědět, že dokážete v lidech takové emoce vzbudit.
Pro mne teda, upřímně řečeno, je skvělý pocit, že to mám v moci a tvořím kouzlo. To je pohyb, kdy jste opravdu skoro stejně tak rychlá jako čas. Můžete stát na místě a dělat si fakt co chcete. Třeba nic. A to nic má takovou váhu, že když se to podaří, tak koncert je ve skutečnosti dvacet písniček a ne hodina a půl. A dvacet písniček je to proto, že to víte. Je to analogie, kterou nemyslím nijak přisprostle, ale do jistý míry je to jak hezký sex s osobou, která je vám příjemná i mimo postel. Když se to prostě podaří, tak je úplně lhostejné, jak dlouho to trvá. Ten pocit je prostě intenzivní a dlouhý. V koncentraci, kdy se člověk té záležitosti oddá. Ví, že mu nic jiného v hlavě nelítá.

Přiznám se, že jsem vás při vystoupení viděla poprvé a musím konstatovat, že jste mne naprosto dostal těmi vtipnými vstupy mezi skladbami. Vy jste pomalu lidový vypravěč.
(Smích.) Takový druhý Láďa Menšík…Né, to ne. Já myslím, že jsem dnes měl nějakou chuť se trošku odvázat a pustil jsem se na tenký led. A ono to vyšlo.

Běžně to neděláte?
Ale tak melu kraviny. (Smích.) Ale dneska jsem v rámci kina cítil, že je to víc takový recitálový program, tak jsem se asi dvakrát pustil fakt dole kopcem a ustál jsem to. Samozřejmě jsem na mysli jistou pointu měl a věděl jsem, co chci říct, to zase nejsem takový riskér, abych mlel úplně z cesty a čekal, že to do nějakého těžiště dojede. No hezký slalom to byl. (Úsměv.) Dneska to prostě vyšlo.

Co je pro muzikanta větší odměna. Když publikum stojí a aplauduje nebo třeba jednou ročně cena Anděla?
No jasně, že to první! Je to taková do jisté míry koncentrovaná satisfakce, která sice trvá jenom v tu chvíli. Samozřejmě našinec ví, že zvlášť v muzice je všechno tak nepostižitelné a relativní, že se nějaké ceny nedají brát úplně vážně. Ale je fajn se předpřipravit na nějaký mejdan a chodit jako holub jeden den po hospodě. To je príma. Když si s klukama zahrajeme a normálně se na sebe můžeme otočit a dívat se fakt na sebe a tlemit se ne proto, že si dodáváme odvahu, ale proto, že je to prostě super, je to pevnější a cennější než dostat plaketu od nějaké poroty. Ono je to i do jisté míry i dost nesouměřitelné. Ale pocit reakce publika, když rezonuje stejným způsobem, jako ten hráč na pódiu, tak satisfakce je taková ryzejší.

Dostáváme se od hudby k vaší další velké lásce a tou je fotografování vážek. Připravujete knihu. V jaké fázi se právě nachází?
No pomalu se blíží pocit satisfakce v tom smyslu, že jsem před pár dny odevzdal korektorce Alžbětě Plívové čtyři kapitoly k poslední opravě. Vlastně probíhají poslední kosmetické úpravy a korektury. Takže se chystáme do tiskárny a splníme úkol. Těším se.

Řekněte mi. Čím vás uchvátily právě vážky? Proč ne třeba berušky nebo pavouci?
Já nevím. Asi náhoda. Někde jsem fotil u řeky a tam nic jiného nelítalo. Pak jsem zjistil, že mám doma tři čtyři fotky různých druhů, tak jsem se na to soustředil víc. Úplně nejzásadnější situace nastala v roce 1998, kdy jsem první dvě nějaké fotky, které trošku za něco stály, poslal chlápkovi z Ameriky, který se vážkami zabývá, na jeho mail. A ten pětašedesátiletý chlápek, který se na mne mohl úplně vykašlat, mi asi za týden odpověděl, že fotky jsou fajn. Strašně mě to nakoplo a chtěl jsem to zažít víckrát. Několikrát jsem ho už navštívil, spolupracujeme spolu, byli jsme na expedici v Peru a je to všechno fajn.

Pomalu se blíží půlnoc. Takže poslední otázka. Na co se těší Dan Bárta?
Já se těším, že si teď dám pivko a cigáro a až těch piv vypiju třeba pět, tak budu takový příjemně vyvadlý a půjdu si lehnout. No a pak jedeme dál…

Autor: Silvie Pospíšilová

16.10.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Patnáctiletí žáci se zhoršili ve čtenářství, matematice i přírodovědě

Praha - Patnáctiletí žáci byli v testech čtenářské, matematické i přírodovědné gramotnosti horší než jejich předchůdci v roce 2012. Zjistilo to srovnání PISA, jehož výsledky na dnešní tiskové konferenci prezentoval ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal. Největší propad nastal v přírodovědě, kde byly výsledky českých žáků průměrné, zatímco v roce 2012 byly nad průměrem zúčastněných zemí. V matematické gramotnosti byli čeští žáci průměrní, ve čtenářské gramotnosti mírně podprůměrní.

Pes vběhl na cizí pozemek, majitel mu ustřelil přirození. Teď jej soudí

Klatovsko – Nelehký úkol stojí před klatovským okresním soudem. Musí rozhodnout, zda je Zdeněk Skalický (53 let) nebezpečný pistolník, který ustřelil samonabíjecí pistolí psu přirození jen proto, že vběhl na jeho pozemek, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu, když se chovatel snažil bránit své ovce před útočícím predátorem.

AKTUALIZOVÁNO

Trump pozval Zemana na návštěvu Bílého domu

Praha - Příští americký prezident Donald Trump pozval českého prezidenta Miloše Zemana k návštěvě Bílého domu. Řekl mu to v dnešním telefonickém rozhovoru, sdělil mluvčí Hradu Jiří Ovčáček. Návštěva by se mohla uskutečnit v dubnu příštího roku. Zeman zároveň Trumpa pozval na návštěvu České republiky, americký prezident pozvání přijal.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies