VYBERTE SI REGION

Bárta: Hlavní je nedělat sobě ani lidem naschvály

Praha - Skupina Illustratosphere v čele s Danem Bártou vydává své třetí studiové album Animage. Nejen o něm, ale také o nedávném jam session s autorem megahitu Don't Worry, Be Happy Bobbym McFerrinem si jeden z nejoblíbenějších českých zpěváků povídal u poledního čaje v samém centru rušné Prahy.

31.5.2008
SDÍLEJ:
Fotogalerie
11 fotografií
Dan Bárta

Dan BártaFoto: DENÍK/David Taneček

Na albu Animage jste v některých písničkách jako textař opustil svou obvyklou šifru a začal jste být nečekaně srozumitelný. Proč?

Mně už ta šifra, jak říkáte, trošku překážela. Najednou jsem získal dojem, že přestává být sdělná, takže tohle je takový pokus vymknout se sám sobě. Já myslím, že jsem si rozuměl i na předešlých deskách Illustratosphere a Entropicture, kde to bylo hodně zamotaný, ale teď jsem asi chtěl být tak nějak tvrdší a konkrétnější. Říkal jsem si, že to přece musí jít, zredukovat své myšlenky a představy, aniž bych je zprimitivněl. Ostatně takhle se vnímá popularizace i v jiných oblastech, než je muzika.

Jak ta vaše specifická řeč vlastně vznikla?

Jednak mě navedl Viktor Dyk, s nímž jsem spolupracoval na druhé a třetí desce skupiny Alice, a potom Ota Klempíř z J.A.R. Princip spočíval v tom, že když člověk drží nit a ví, o čem mluví, je vlastně všechno dovoleno, může se libovolným směrem a v podstatě každá metafora je přípustná. Díky tomu jsem se přestal bát používat slova, která se mi líbí. A pak tu byly čistě praktické důvody, protože jestliže si nejdřív vymyslím melodii, tak k ní vlastně píšu libreto. A když je ta melodie komplikovaná, obsahuje určitý počet slov, tedy respektive určitý počet tónů a rytmických frází, tak já je za určitých okolností prostě nemůžu obcházet. Dál mě limituje fakt, že většina takových těch úplně obyčejných slov je popovými zpěváky minulé éry tak strašně vybydlená, že nemá vůbec žádnou hodnotu, tedy alespoň pro mě. Takže jsem nucený hledat slova, která vystihují totéž, ale nejsou tak hrozně zprofanovaná. Na jedné straně se tím omezuju, ale zároveň se mi ten výběr rozšiřuje, protože jsem se rozhodl, že se fakt nebudu trýznit, jestli mi někdo bude nebo nebude rozumět. Navíc je to docela výzva, zazpívat některé slovo tak, aby znělo docela hezky, a pokoušet se postavit nějakou eufonii ze slov, která sama o sobě znějí dost divně.

Mnozí autoři se raději sami zcenzurují, než aby druhým zamotali hlavu. Vy se tím tedy vůbec nezatěžujete?

No, já to mám tak, že se tím zatěžuju do té míry, že si přikazuju, že se tím zatěžovat nehodlám. Jistěže mě zajímá, jestli se to ve finále propojí nebo nepropojí. Ale nechce se mi to těm lidem dělat jednodušší. Nechce se mi nikomu pomáhat, ale úplně stejně se mi nechce někoho otravovat. S každou slovní hříčkou, kterou člověk obětuje, se dostaví trocha smutku, ale když ta věc není funkční, tak co s ní? Občas si určité typy metafor zakazuju a všechny představy, které ta slova evokují, držím v horizontální poloze. Jindy se ale člověk prostě rozplizává do prostoru a volí slova, která jsou měkká, odkazují k nějakým barvám, filtrům a tak podobně. A já si víceméně naivně představuju, že posluchač tohle všechno chytí, ono se mu to objeví jako klíč a najednou mu všechno zprůzrační. Takové propojení nebo poznání má vlastně tu největší váhu.

Některé vaše verše ale rozluští stěží dva tři lidé na planetě.

Já myslím, že na to třeba nepřijde nikdo. Ale může vám to dávat nějaký smysl, a pak je mi vlastně úplně jedno, jestli jste se mnou potkal. Potom spolu můžeme ty obrazy konzultovat, to může být ještě jiný druh zábavy. Daleko horší je na to kašlat, nebo si opravdu myslet, že lidi nic takového nechtějí, jsou hloupí a potřebují čtyři klíčová slova. I love you, you love me, tomu každý rozumí, a vrz a prachy sem, a vlastně s tím zacházet jak s hajzlpapírem. To je prostě mnohem horší než být nesrozumitelný.

Ten váš styl je ale snadno zneužitelný, zvláště různými grafomany.

No ježišmarja! To víte že jo. Ale základ je, nedělat sobě ani lidem naschvály. V okamžiku, kdy z nikoho nedělám vola, netahám z něj prachy a nehraju si na většího intoše, než ve finále jsem, pak můžu říct, že mně se to takhle líbí a věřím tomu, že tobě se to bude líbit taky. A když ne, tak mě to trochu mrzí, ale na druhou stranu se z toho nezblázním. Baví mě zkoumat možnosti češtiny, už proto, že lidi, kteří u nás hrají muziku, velmi často uhýbají k angličtině. Jsou přesvědčeni, že pop music se má zpívat anglicky, chtějí znít jako ti zvenku a nerisknou slyšet vlastní hlas v jiných souvislostech.

Co vůbec člověka vede k tomu, aby zpíval pro své krajany v cizí řeči? Vždyť i vy máte pár anglických písniček…

Já tomu vlastně taky nerozumím. Spousta zpěváků si myslí, že čeština nezní, nebo že zní blbě a nedá se v ní zpívat. To je samozřejmě kravina. Jednak je to usvědčuje z toho, že neumějí zpívat, protože jenom opakují a imitují, co někde slyšeli, aniž by sami něco vytvářeli. A potom, kdyby se na tu věc podívali z trošku větší hloubky, zjistili by, že na světě neexistuje jazyk, ve kterém by nebyla aspoň jedna píseň. Ať už umělá, nebo lidová. To znamená, že zpívat lze v každém jazyce. Písnička australských domorodců, alakalufských indiánů a Starogermánů se samozřejmě liší, ale proto, že se liší ty jazyky, ne hudba. Ta je víceméně daná a její podstata je tak nechutně fyzikální, že se dá přepsat do not a i ona dá se sdílet jako jazyk, bez toho, že by ji musel někdo slyšet. Takže alakaluf se může naučit starogermánskou písničku. Ale možná se u nás zpívá v cizí řeči i proto, že dnešní civilizace, první celosvětová s. r. o., se v jistém smyslu podobá římskému impériu, kde patřila k základní vybavenosti znalost latiny. Což máte stejné jako teď s angličtinou. A tenkrát ti mladší asi taky brali latinu jako zákon, kdežto starší generace, které pamatovaly dřevní doby domácí kultury, tíhly k svému rodnému jazyku.

Na albu Animage je několik momentů, kdy slova opouštíte a zpíváte bez nich. Takže mě napadá, zda jste se přes svůj komplikovaný způsob vyjadřování paradoxně nedostal do bodu, kdy budete mít tendenci mluvit beze slov?

No, já myslím, že budu mít tendenci. Protože témat k popisu stejně není tolik a člověk se za chvilku vyčerpá. A navíc myslím, že ten jazyk je v posledku limitující v tom, že když zpívám písničku, která má nějaká slova, tak vlastně zpívám vždycky totéž. Někdy se mi to podaří líp, někdy hůř, někdy to nafrázuju pozadu, někdy dopředu, jde to trošku roztrhat, ale ne moc. Kdežto vyjadřování se na hlas jako na nástroj znamená, že limit slov odpadá a já můžu letět hore dole. Hlas se používá stejně jako klávesy, trumpeta, kytara, a dovedu si představit, že tenhle typ vyjadřování budu volit čím dál častěji.

Poslední koncert skupiny Illustratosphere, na kterém jsem byl, se odehrával loni v létě pod širým nebem ve Stromovce. Tenkrát jsem měl, přiznám se, pocit, že si to kapela na pódiu užívá víc než já pod ním. Ale vaše nová deska už na mě tak nepůsobí. Jako byste na ní přestali závodit s vlastními schopnostmi, nebo je alespoň už tak okázale nedemonstrujete.

Já vám rozumím. A ono to tak je. Ale jak bych to… Představte si, že jste nějakým způsobem zručný a stavíte barák. Trochu se u toho nudíte, protože to je pořád rovný a podle olovnice, a těšíte se, až budete mít hrubou stavbu hotovou a začnete dělat voloviny na fasádě. Jenže dál to probíhá tak, že hrubá stavba stojí už týden, vy pořád sedíte u první římsy a žádnej andělíček vám není dost drobnej. Blbnete a blbnete, lidi už chtějí v baráku bydlet a vy ještě nemáte hotovou ani jednu římsu. Takže my se teď s klukama dostali do fáze, kdy jsme si řekli: proč se nebavit už od začátku a tu energii, kterou používáme na ozdoby, nevrazit už do základní stavby? Tím se člověk vyčerpá, a pak už stačí raz dva tři čtyři pět čárek, bambulku nakonec a je to vyřízený.

Přesto se mi zdálo, že při vašem nedávném duetu s americkým vokalistou Bobbym McFerrinem v pražském Kongresovém centru jste byl vy ten preciznější.

Jedna věc je zpívat pro lidi a druhá věc je hrát s člověkem takového formátu nebo renomé, zvlášť když je to do jisté míry i můj hudební vzor. Já tam šel složit zkoušku, měl jsem státnici a maturitu v jednom a nemohl jsem dopustit, aby mi padaly noty pod stůl. Navíc, já sám sebe – a to je jeden z hlavních rozdílů mezi mnou a jím – používám jako jednohlas, protože jsem zvyklý být doprovázený kapelou. On sám sebe používá jako multihlas a i když zpívá melodii nahoře, pořád si tím spodním rejstříkem hází basy – to znamená, že v momentě, kdy já držím jeden tón a tu basu jen slyším, on mi ji zároveň i hraje. Takže lítá přes dvě oktávy. A to je tak strašně těžký! Čili když on zpívá se mnou a zpívá i hořejšky a ještě drží bas, je jasný, že mu ty noty uprostřed sem tam ulítnou. To se fakt stačí blbě nadechnout, nebo vám uletí myšlenka, že se neslyšíte pořádně, nebo vás zničehonic napadne, že před čtrnácti dny ve Frankfurtu vám tady ten hlas rupnul, nebo naopak, že před třemi týdny v Japonsku měl úplně nejlepší barvu, jakou může mít. A vy vlastně začnete poslouchat jen ten tón a dumat, jestli té barvy ještě vůbec někdy v životě dosáhnete.

Na vaší společné improvizaci bylo nejhezčí, že se McFerrin upozadil a dělal vám doprovod.

No jistě, on byl sideman. Já ho chtěl vystřídat a dvakrát jsem mu to během toho našeho jamu nabídl. On to dvakrát víceméně odmítl, asi se mu nechtělo, nebo mě chtěl prostě jen nechat hrát. Tak jsem se trošku odvážil a zazpíval mu pár vysokých frází, potom jsme nad sebou jen tak bublali, dělali takové girlandy, a teprve v okamžiku, kdy jsme to vybydleli, přišla jeho chvíle a on mi začal nabízet změnu harmonie. Já to slyšel, využil jsem toho, a ten konec, těch posledních pár taktů, to bylo tak strašně křehký a napínavý, že už jsme fakt zpívali jenom podle uší, skoro bylo slyšet i myšlenky.

Myslím, že největším překvapením večera bylo, když jste se těsně před koncem oba trefili do tónu, který normální člověk sotva zaznamená, natož zazpívá. To bylo předem dohodnuté?

Vůbec ne! On to nabízel v base, zpíval tak, že jsem slyšel, že po mně chce, abych to druhé kilo snížil. Takže já jsem snížil, snížil, snížil, pak jsem trochu zariskoval a snížil to znovu. Načež jsme zjistili, že by to mělo být snížené ještě, takže jsem pokračoval, on šel nahoru a udělali jsme interval, který byl otevřený. A otevřený interval vlastně volá po zavření. Chvilku jsme přemýšleli, jak to uděláme, a vtipné bylo, že jsme nechtěli znít unisono. Čili jeden zazpíval tóniku, myslím, že já, protože jsem v tomhle smyslu hloupější, a on už šel k nějaké tercii, nebo jsme šli okolo té tóniky oba, já nevím, ale nakonec jsme byli doškální. A tohle když člověk zažije bez přípravy s takovým sekáčem, anebo naopak on s někým, koho do té doby vůbec neznal, tak se stane hudba.

Autor: Michal Bystrov

31.5.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Švýcaři otevírají nejdelší tunel světa

Historický moment. V neděli 11. prosince 2016 se pro pravidelný provoz otevře Gotthardský železniční tunel. V jeho případě se podařilo něco neskutečného – stavitelé dodrželi rozpočet schválený už na počátku 90. let.

Spisovatel Jiří Stránský: Škoda každého dobrého slova, které se neřeklo

Praha /ROZHOVOR/ - Autorem oblíbených dětských knih O dešťovém kameni, Povídačky pro moje slunce nebo Perlorodky je spisovatel a scénárista Jiří Stránský (85). Čtenáři a diváci jej přitom znají více jako autora filmů Zdivočelé země, Bumerangu či Štěstí, zachycujících atmosféru komunistického režimu a života politických vězňů v kriminálech a lágrech. „Slíbil jsem ve vězení básníkovi Honzovi Zahradníčkovi, že podám svědectví o lidech, kteří s námi seděli," říká Jiří Stránský, který připravuje další tři scénáře, povídkové knížky a prozrazuje, že brzo vyjde kniha Doktor vězeňských věd, kterou napsali s novinářkou Renatou Kalenskou.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies