Bratislavská rodačka, od roku 1974 sólistka Vídeňské státní opery a Metropolitní opery v New Yorku se proslavila na světových jevištích a koncertních pódiích operními rolemi a písňovým repertoárem českým, ruským, italským, německým, ale také díly autorů jiných národností. Gabrielu Beňačkovou jsme zastihli v minulých dnech na Janáčkově konzervatoři a gymnáziu v Ostravě, kde vedla seminář se studenty. Ještě před ním vznikl následující rozhovor.

Patříte mezi ženské pěvecké světové špičky. Vaše dosavadní kariéra je snem mnoha dívek a žen. Vzpomenete si ještě na chvíli, kdy jste vůbec poprvé stála na divadelním jevišti?

Pamatuji, bylo mi asi šest let, to jsem chodila do baletu k paní Fuxové-Lehotské, její syn byl výborným trumpetistou. Od sedmi let jsem se stala členkou dětského rozhlasového sboru, takže pak už jsem na jevišti vystupovala častěji. Tam jsem se také potkala s Editou Gruberovou a zažily jsme spolu hodně krásného zpívání.

Vystupovala jste na prestižních operních scénách celého světa. Jaká v nich vládne atmosféra?

Předně musím říci, že Metropolitní opera v New Yorku je opravdu metou každého operního pěvce. Její operní budova je opravdu krásná. Ale těch operních domů je spousta a všechny nemohu jmenovat, protože ten výčet by byl hodně dlouhý. Atmosféra v každém z nich je vždycky stejná, protože my, pěvci, musíme představení za každých okolností zazpívat, a jak se říká, doslova porodit. Rozdíl je ale určitě mezi publikem. Jak známo, vídeňské obecenstvo je velmi přísné, kde ze dne na den můžete být slavný, ale také naopak vypískaný tak, že si už tam ani neškrtnete. V Metropolitní opeře požívají pěvci velkou úctu, stejně jako například v San Francisku. Ale do metropolitní opery už nyní angažují také i jiné pěvce, ale kdysi to byla meta všech špičkových operních umělců a v té době snad ani jedno představení nemělo sebemenší škraloup.

Jaké jste měla před lety pocity, když jste se dověděla, že budete zpívat právě v Metropolitní opeře v New Yorku?

Nebylo to pro mě dost šťastné období. Odletěla jsem do New Yorku a chytila jsem nějaký bacil, snad encefalitidu, tak jsem ulehla na týden, musela jsem s velkým zármutkem odříci další představení na čtyři měsíce, neboť jsem dostala zánět mozkových blan. Měla jsem ztvárnit Evu ve Wagnerově opeře Mistři pěvci norimberští. Samozřejmě, že pak jsem tam hostovala také koncertně. V průběhu osmdesátých let jsem tam musela odříci asi tři představení, neboť jsem toho měla strašně moc v Evropě. A navíc se mi konečně narodila dcera a odletět od ní na dva měsíce či šest neděl za oceán nebylo jednoduché. Takže jsem tyto lukrativní nabídky spíše krutě vzdávala. Ale po roce 1990 jsem v New Yorku zpívala Káťu Kabanovou, Jenůfu, ale také Rusalku, později Mimi v Bohémě, poté v Beethovenově opeře Fidelio a Verdiho Othelovi.

Na jevišti jste účinkovala s předními hvězdami operního nebe. Na které vzpomínáte nejraději?

Když se dostanete mezi nejlepších pět či deset světových sopranistek, což se mi podařilo, a jsem na to velmi pyšná, tak tam už není mezi nimi záš´t, protože každá máme své místo. Buď se stane, že zpívám premiéru a prvních šest představení v Paříži a Mirella Freniová zase v New Yorku. A poté jsme si to vyměnily. To byla možná trošku jiná doba. Pěvci byli na prvním místě, nyní jsou až na konci. První je teď režisér, pak scénograf, dirigent a pěvci jsou až těmi posledními. Když jsme zpívali před lety, tak každý dirigent říkal: Scénu, nevím, kdo ji dělá, to je mi fuk, ale potřebuji soprán, tenor, mezzosoprán, baryton a to si vybíral… Proto ráda vzpomínám na spolupráci s Pavarottim, Carrerasem, Petrem Dvorským a zejména s Plácidem Domingem, to je člověk, který má snad sto padesát P Obrovský pěvec, klavírista, nyní už také dirigent, Vždy naprosto připravený, který mě vždy přesvědčil svou profesionalitou v tom nejlepším smyslu slova. Zkrátka úžasná osobnost.

Které představení a aplaus se vám vryly do paměti tak, že se občas vracejí?

Možná to je moje úplně první role, protože to jsem byla mladinká, což byla Nataša Rostovová v Prokofjevově opeře Vojna a mír, což bylo na vysoké škole. Jinak samozřejmě Rusalka v Metropolitní opeře, tisíce Jenůf v Janáčkově opeře, ale i mnohé další.

Žijeme v dosti hektické době třetího tisíciletí. Jak ji vnímáte v souvislosti s uměním?

Nevím, jestli je hektická doba, ale žijeme skutečně ve třetím tisíciletí. A každý si teď vymyslel, že všechno musí být jinak. My všichni jsme si nevzdělaní a vše, co se nyní produkuje, je nejlepší. Není to vůbec pravda. V umění a politice určité obecné a platné zásady nemůžete překročit či přeskočit. Některé pravdy v umění přežívají bez ohledu na dobu, v níž momentálně žijeme. Stále existuje jedna pěvecká škola, tím zůstává bel canto a když se ohlédnete, tak moskevská konzervatoř bude na věky svatá, už proto, jakým způsobem chrlí úžasné pěvce, klavíristy či houslisty a další skvělé muzikanty. A čím to je? Proto, že tam učí osobnosti. Dnes se bohužel na osobnosti nesází a to mě velmi mrzí. Každý si v současné době myslí, že může dělat ředitele, velkého šéfa, a kdekdo by chtěl učit. Ale to přece tak nejde. Pokud bychom byli právě v tomto důslední, tak tomu zabráníme.

Jak se cítíte v roli prezidentky Janáčkova máje?

Je mi ctí, že jsem tuto funkci převzala po výborném dirigentovi a mém kamarádovi Liboru Peškovi. Snad v této funkci festivalu nějak budu moci pomoci a těším se, že Ostrava má velké kulturní zázemí a Janáčkův máj je už tak známý festival, že ho řadím téměř tak vysoko jako Pražské jaro.