VYBERTE SI REGION

Bílá: Jsem pořád malé dítě, i když to na mně není vidět

Zlín - Na zlínský festival zavítala jedna z největších stálic naší populární hudby Lucie Bílá. Přestože se kvůli nehodě na dálnici o hodinu opozdila, plné náměstí nadšených fanoušků trpělivě čekalo v dešti na svou hvězdu.

5.6.2008
SDÍLEJ:

Lucie BíláFoto: DENÍK/Vít Šimánek

Máte za sebou krátké vystoupení ve Zlíně v rámci festivalového dne zdraví. Jaký z něho máte pocit?

Musím říct, že dnes je nádherná atmosféra. Tuhle akci jsme začali dělat v Praze a tam bylo tak strašně málo lidí a je vidět, že Zlín si svého zdraví váží.

Jaký je vlastně důvod vaší návštěvy tady na Moravě?

Já vám odpovím příslovím. Zdravý člověk má tisíc přání a nemocný jen jedno. Musím říct, že často si svoje zdraví huntujeme a pak prosíme boha, aby nám pomohl. Já bych tomu chtěla předejít a podobnými akcemi říct lidem pojďte na sebe víc dbát, abychom si mohli ten život víc užít a nemuseli pak vzpínat ty ruce a někoho prosit. Máme to ve svých rukách. To se mi to říká, když nekouřím už patnáct let! (Smích)

Co děláte pro své zdraví?

Snažím se to své tělo si rozmazlovat. Ale to neznamená, že nemám ráda tu dobrou českou kuchyni. Já nebudu kouřit a nebudu pít, ale vepřové a chleba mi neberte!

Jste velmi vytížená. Přesto je vidět, jak vás vaše práce baví…

Máte pravdu. Baví mě neskutečně. Můj manažer mě vždycky někam doveze, vystrčí mě na pódium, zvukař mi dá do ruky mikrofon a já se pak snažím v lidech vzbudit nějaké emoce. Což se mi teď nejvíc povedlo na Boženě Němcové, našem novém představení u nás v divadle Ta Fantastika.

Můžete ho trošku přiblížit?

To je představení, které není nikomu jedno. Buď to lidi nenávidí, nebo milujou. Ale myslím si, že takový měla tenkrát Božena Němcová život. Je to něco, co mě nesmírně těší.

Proč jste si vybrala tuto postavu české historie?

Protože jsem vlastenec a miluju české témata. Němcovou jsem vždycky obdivovala. Vždycky jsem tohle představení chtěla udělat. Je to krásné téma. Na její povaze se mi velmi líbí, že všechno ošklivé otáčela v to dobré. A vlastně když jí bylo nejhůř, tak napsala Babičku. Já mám ráda pohádky s dobrým koncem, nejsem vůbec pro Pána prstenů a jemu podobné snímky.

V srpnu přijedete na Moravu znovu a vystoupíte na vizovickém Trnkobraní společně s další kapelou. Prozradíte, kdo to bude?

Já jsem strašně ráda, že jsem dostala nabídku od Jana Berkyho, se kterým už jsem dělala několik koncertů právě s jeho kapelou Ďábelské housle. Mně se líbí jejich temperament. Jano je úžasný, protože při jednom z našich vystoupení mu vypadl smyčec z ruky a jednou se mu rozlomily housle. On zareagoval bystře, ukrad je kolegovi, dohrál to, kolega se uklonil a odešel. (Smích). Já se strašně těším, protože s podobnými energickými typy je to vždycky velký zážitek.

Jak jste se vůbec potkali?

Já už ani nevím. U některých věcí mám pocit, že jsou součástí mého života, že byly fakt vždycky. Mám pocit, že jsem odjakživa dělala s Petrem Maláskem, což je svým způsobem pravda, protože on už dělal v Neposlušných teniskách. S Janem Berkym si myslím, že se budeme rozhodně dál potkávat. Známe se několik let a dokonce i na jednom z jeho cédéček mám několik písniček a zpívám i v romštině, což mě hrozně baví. Romština je, marná sláva, prostě temperamentnější. To máte jako s tou naší hymnou. Je taková utahaná a Slováci ji mají velmi živou. Já vždycky říkám, jestli bychom si to s nima nemohli prohodit, nebo se trošku zase spojit…(Smích) Ale ono to asi už nepůjde.

Zahrála jste si v hezké řádce filmů pro dospělé i pro děti, ale nikde jsme vás nemohli vidět jako princeznu…

Když se na mne podíváte, já nejsem princezna. Takže jsem hrála většinou čarodějnice, zvláště u Zdeňka Trošky, která se mi hrála nádherně. Pohádky jsou hravé a hlavně si myslím, že každý dospělák má v sobě kousek z toho malého dítěte a to se vždycky probudí třeba o vánocích. Jsem pořád malé dítě, i když to na mně není vidět.

Vraťme se k čarodějnicím. Proč jste v nich našla takové zalíbení?

Asi tak – princezny kuňkaj. A čarodějnice láme ten děj, jo? Takže čarodějnice je důležitější a hlavně je hravější. Můj sen byl zahrát si nějakou vražedkyni. A to se mi povedlo u Marie Poledňákové ve filmu Líbáš jako bůh. Tam hraju vražedkyni. Nabídku od paní Poledňákové jsem s radostí přijala, protože jsem vždycky toužila se s ní seznámit. To je báječný člověk! Pro mne je to prostě hraběnka. Byla jsem u ní na návštěvě, na prvním setkání a byl to neskutečný zážitek. Hrozně dlouho jsme si povídaly o Tomášovi Holým, kterého ona objevila a já konec konců později ve svém životě také. Ona je ta, která nosí tu laskavost. Je nádherná bytost! Takže já jsem přijela na jeden natáčecí den, kde jsem rychle zapíchla muže a to bylo všechno. Ale dostala jsem za to korunu a tu mám schovanou.

Vraťme se k festivalu. K němu neodmyslitelně patří i koncerty pro Kapku naděje. Potřebovala jste vy sama někdy kapku naděje, a pokud ano, kdo vám ji poskytl?

To si myslím, že potřebuje každý. Někdy vám pomůže už jenom to, že se na vás na ulici někdo usměje, někdy vám pomůže ten, který vám nepomůže. To je můj případ. Mně nejvíc pomohli právě tito lidé, protože mne naučili samostatnosti. Spousta lidí mi říká, to je hezký, že děláš charitu, ale ty si to můžeš dovolit. Ale tak to není! Charitu si může dovolit každý. Ono to není o penězích. Já třeba dělám hodně věcí pro Oázu a nikdy jim neházím peníze přes plot a neutíkám. Naopak, strašně moc mi dávají oni sami. Já si tam chodím urovnat hlavu, ujasnit si žebříček hodnot. Ty děti jsou strašně čisté.

To rozhodně. Proč se od nich dospělí tak liší?

Děti se řídí instinktem. Já, když jsem byla dítě, tak mně chyběl vápník a olizovala jsem zdi! (Smích) Ale to byl jen takový malý příklad k tomu…Jako děti jsme vždycky poznaly, kdo je hodný a kdo je zlý. Ve školce nás to začali odnaučovat. Říkali, že se musíme chovat takhle a takhle. Ve škole nás to odnaučovali, pak nás to odnaučovala společnost. Je strašná škoda, že to dítě v sobě neposloucháme, protože ono ví víc!

Takže naději vám dávají děti?

To také, ale hlavně si myslím, že člověk ztratí naději, když přestane zkoušet. Mně se spoustu věcí v životě nepovedlo, ale chvála bohu za to! Protože kdyby se mi povedly, tak bych možná byla nafrněná. Ale protože jsem občas čumákem to dno opravdu dřela, tak jsem si stačila všimnout, že zdola je líp vidět. Anebo jsem si uvědomila, že oči, které plakaly, víc vidí.

Autor: Silvie Pospíšilová

5.6.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Postrach Vysočiny: Žena zničila desítky aut a zapálila volejbalové kabiny

Havlíčkův Brod – Bývalou řidičku kamionu a uklízečku Bohumilu Šustrovou ze Ždírce nad Doubravou poslal v úterý Okresní soud v Havlíčkově Brodě na devět měsíců do vězení, a to za podpálení kabin havlíčkobrodským sportovcům.

Týden fungování EET: 18,1 milionu účtenek a 700 udání

Praha - Restauratéři a hoteliéři odeslali do systému EET do dnešních 19:00, tedy za skoro týden fungování evidence tržeb, zhruba 18,1 milionu účtenek. Zároveň finanční správa už eviduje 706 oznámení o nevydání účtenky. Informovala o tom mluvčí Finanční správy Petra Petlachová. Systém podle ní běží plynule a bez problémů.

ANO chce Jermanovou ve vedení Sněmovny nahradit Vondráčkem

Praha - Poslanci ANO do vedení Sněmovny vybrali svého místopředsedu Radka Vondráčka. Měl by nahradit místopředsedkyni dolní komory Jaroslavu Jermanovou, která se rozhodla rezignovat kvůli zvolení středočeskou hejtmankou. O nominaci rozhodli poslanci ANO ve středu večer v tajném hlasování. Informovala o tom mluvčí hnutí Lucie Kubovičová.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies