VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Bílá: Jsem pořád malé dítě, i když to na mně není vidět

Zlín - Na zlínský festival zavítala jedna z největších stálic naší populární hudby Lucie Bílá. Přestože se kvůli nehodě na dálnici o hodinu opozdila, plné náměstí nadšených fanoušků trpělivě čekalo v dešti na svou hvězdu.

5.6.2008
SDÍLEJ:

Lucie BíláFoto: DENÍK/Vít Šimánek

Máte za sebou krátké vystoupení ve Zlíně v rámci festivalového dne zdraví. Jaký z něho máte pocit?

Musím říct, že dnes je nádherná atmosféra. Tuhle akci jsme začali dělat v Praze a tam bylo tak strašně málo lidí a je vidět, že Zlín si svého zdraví váží.

Jaký je vlastně důvod vaší návštěvy tady na Moravě?

Já vám odpovím příslovím. Zdravý člověk má tisíc přání a nemocný jen jedno. Musím říct, že často si svoje zdraví huntujeme a pak prosíme boha, aby nám pomohl. Já bych tomu chtěla předejít a podobnými akcemi říct lidem pojďte na sebe víc dbát, abychom si mohli ten život víc užít a nemuseli pak vzpínat ty ruce a někoho prosit. Máme to ve svých rukách. To se mi to říká, když nekouřím už patnáct let! (Smích)

Co děláte pro své zdraví?

Snažím se to své tělo si rozmazlovat. Ale to neznamená, že nemám ráda tu dobrou českou kuchyni. Já nebudu kouřit a nebudu pít, ale vepřové a chleba mi neberte!

Jste velmi vytížená. Přesto je vidět, jak vás vaše práce baví…

Máte pravdu. Baví mě neskutečně. Můj manažer mě vždycky někam doveze, vystrčí mě na pódium, zvukař mi dá do ruky mikrofon a já se pak snažím v lidech vzbudit nějaké emoce. Což se mi teď nejvíc povedlo na Boženě Němcové, našem novém představení u nás v divadle Ta Fantastika.

Můžete ho trošku přiblížit?

To je představení, které není nikomu jedno. Buď to lidi nenávidí, nebo milujou. Ale myslím si, že takový měla tenkrát Božena Němcová život. Je to něco, co mě nesmírně těší.

Proč jste si vybrala tuto postavu české historie?

Protože jsem vlastenec a miluju české témata. Němcovou jsem vždycky obdivovala. Vždycky jsem tohle představení chtěla udělat. Je to krásné téma. Na její povaze se mi velmi líbí, že všechno ošklivé otáčela v to dobré. A vlastně když jí bylo nejhůř, tak napsala Babičku. Já mám ráda pohádky s dobrým koncem, nejsem vůbec pro Pána prstenů a jemu podobné snímky.

V srpnu přijedete na Moravu znovu a vystoupíte na vizovickém Trnkobraní společně s další kapelou. Prozradíte, kdo to bude?

Já jsem strašně ráda, že jsem dostala nabídku od Jana Berkyho, se kterým už jsem dělala několik koncertů právě s jeho kapelou Ďábelské housle. Mně se líbí jejich temperament. Jano je úžasný, protože při jednom z našich vystoupení mu vypadl smyčec z ruky a jednou se mu rozlomily housle. On zareagoval bystře, ukrad je kolegovi, dohrál to, kolega se uklonil a odešel. (Smích). Já se strašně těším, protože s podobnými energickými typy je to vždycky velký zážitek.

Jak jste se vůbec potkali?

Já už ani nevím. U některých věcí mám pocit, že jsou součástí mého života, že byly fakt vždycky. Mám pocit, že jsem odjakživa dělala s Petrem Maláskem, což je svým způsobem pravda, protože on už dělal v Neposlušných teniskách. S Janem Berkym si myslím, že se budeme rozhodně dál potkávat. Známe se několik let a dokonce i na jednom z jeho cédéček mám několik písniček a zpívám i v romštině, což mě hrozně baví. Romština je, marná sláva, prostě temperamentnější. To máte jako s tou naší hymnou. Je taková utahaná a Slováci ji mají velmi živou. Já vždycky říkám, jestli bychom si to s nima nemohli prohodit, nebo se trošku zase spojit…(Smích) Ale ono to asi už nepůjde.

Zahrála jste si v hezké řádce filmů pro dospělé i pro děti, ale nikde jsme vás nemohli vidět jako princeznu…

Když se na mne podíváte, já nejsem princezna. Takže jsem hrála většinou čarodějnice, zvláště u Zdeňka Trošky, která se mi hrála nádherně. Pohádky jsou hravé a hlavně si myslím, že každý dospělák má v sobě kousek z toho malého dítěte a to se vždycky probudí třeba o vánocích. Jsem pořád malé dítě, i když to na mně není vidět.

Vraťme se k čarodějnicím. Proč jste v nich našla takové zalíbení?

Asi tak – princezny kuňkaj. A čarodějnice láme ten děj, jo? Takže čarodějnice je důležitější a hlavně je hravější. Můj sen byl zahrát si nějakou vražedkyni. A to se mi povedlo u Marie Poledňákové ve filmu Líbáš jako bůh. Tam hraju vražedkyni. Nabídku od paní Poledňákové jsem s radostí přijala, protože jsem vždycky toužila se s ní seznámit. To je báječný člověk! Pro mne je to prostě hraběnka. Byla jsem u ní na návštěvě, na prvním setkání a byl to neskutečný zážitek. Hrozně dlouho jsme si povídaly o Tomášovi Holým, kterého ona objevila a já konec konců později ve svém životě také. Ona je ta, která nosí tu laskavost. Je nádherná bytost! Takže já jsem přijela na jeden natáčecí den, kde jsem rychle zapíchla muže a to bylo všechno. Ale dostala jsem za to korunu a tu mám schovanou.

Vraťme se k festivalu. K němu neodmyslitelně patří i koncerty pro Kapku naděje. Potřebovala jste vy sama někdy kapku naděje, a pokud ano, kdo vám ji poskytl?

To si myslím, že potřebuje každý. Někdy vám pomůže už jenom to, že se na vás na ulici někdo usměje, někdy vám pomůže ten, který vám nepomůže. To je můj případ. Mně nejvíc pomohli právě tito lidé, protože mne naučili samostatnosti. Spousta lidí mi říká, to je hezký, že děláš charitu, ale ty si to můžeš dovolit. Ale tak to není! Charitu si může dovolit každý. Ono to není o penězích. Já třeba dělám hodně věcí pro Oázu a nikdy jim neházím peníze přes plot a neutíkám. Naopak, strašně moc mi dávají oni sami. Já si tam chodím urovnat hlavu, ujasnit si žebříček hodnot. Ty děti jsou strašně čisté.

To rozhodně. Proč se od nich dospělí tak liší?

Děti se řídí instinktem. Já, když jsem byla dítě, tak mně chyběl vápník a olizovala jsem zdi! (Smích) Ale to byl jen takový malý příklad k tomu…Jako děti jsme vždycky poznaly, kdo je hodný a kdo je zlý. Ve školce nás to začali odnaučovat. Říkali, že se musíme chovat takhle a takhle. Ve škole nás to odnaučovali, pak nás to odnaučovala společnost. Je strašná škoda, že to dítě v sobě neposloucháme, protože ono ví víc!

Takže naději vám dávají děti?

To také, ale hlavně si myslím, že člověk ztratí naději, když přestane zkoušet. Mně se spoustu věcí v životě nepovedlo, ale chvála bohu za to! Protože kdyby se mi povedly, tak bych možná byla nafrněná. Ale protože jsem občas čumákem to dno opravdu dřela, tak jsem si stačila všimnout, že zdola je líp vidět. Anebo jsem si uvědomila, že oči, které plakaly, víc vidí.

Autor: Silvie Pospíšilová

5.6.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.
3 15

Super plat za práci na páse nabízí měsíce. Málokdo to ale vydrží dlouho

Martin Kratochvíl.

Týdenní zkrat: Milionová milost

Krutá rozlučka bez odměny. Lvíčata na Euru nepostoupila ze skupiny

Žádná euforie, žádný postup. Čeští fotbalisté do 21 let skončili na mistrovství Evropy v základní skupině. Bylo to v sobotu večer trpké loučení: Lvíčata padla s Dánskem 2:4.

Jaroslav Plesl: Téma Hamleta? Oběť za pravdu může být ohromná

/ROZHOVOR/ S postavou Hamleta se Jaroslav Plesl setkal už před lety tehdy ji nastudoval v Dejvickém divadle. Nově (od 27. června) se jako Kralevic dánský bude objevovat v prostoru před Míčovnou v Královské zahradě Pražského hradu.

Tropické počasí vydrží i příští týden, teploty atakují 35 stupňů

Zbytek června bude nadprůměrně horký a deštivý. Příští týden teploty vystoupají až na 35 stupňů. V červenci se teploty vrátí k dlouhodobému průměru, ale aspoň z počátku bude dále velmi deštivo. 

AKTUALIZOVÁNO

Policie evakuovala obchodní centrum ve Zlíně. Poplach vyvolala fotopast

/VIDEO/ Podezřelý, nebezpečně vypadající předmět ve zkušební kabince v obchodním centru ve Zlíně – Malenovicích vyhnal v sobotu krátce před polednem tři stovky zaměstnanců a zákazníků před budovu. Nakonec se ukázalo, že jde o fotopast, kterou si doma někdo vyrobil.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies