VYBERTE SI REGION

Bratři Neckářovi: Bez sebe bychom nemohli žít

Modrá /ROZHOVOR/ - Český popový zpěvák a filmový herec Václav Neckář a jeho bratr Jan, který řídí hudební skupinu Bacily, rozdávají svým posluchačům radost písničkami a hudbou už jednačtyřicet let. O prvním srpnovém pátku ji rozdávali téměř čtyřem stovkám diváků v Archeoskanzenu Modrá.

8.8.2012 3
SDÍLEJ:

Jan a Václav Neckářovi.Foto: DENÍK/Zdeněk Skalička

Čtěte také: Ša-la-la-la-li, znělo v Modré. Zpíval Václav Neckář, hrály Bacily

Škála prožitků, které jim v průběhu večerního koncertu nabízeli, by mohla pokračovat donekonečna. Asi tak, jako život sám. Když jsem si s nimi dvacet minut před zahájením koncertu povídal, byli velmi srdeční a pokorní, navzdory tomu, co za ty čtyři desítky let spolu a s Bacily dokázali. Uměli se zasmát, brát se za svou věc, říkat pravdu a stát si za svými slovy, což ostatně vyplynulo z jejich exkluzivního rozhovoru pro Slovácký deník. „Děláme práci, která nás baví. Každá dobrá písnička má nějaké poselství a přesah, a to je to, co vždycky hledáme, co nás zajímá. A na posluchačích je pak to, co si pro sebe z našich koncertů, poslechu našich písniček z rozhlasu, televize, cédéček nebo DVD odnesou nebo vezmou," říkají unisono Václav (68) a Jan (63) Neckářovi.

Kdy jste začal zpívat? kladu otázku Václavovi, který má po boku svého bratra Jana.

Václav: Poprvé jsem před publikem zpíval v Ústí nad Labem, když mi bylo deset let. Bylo to v opeře Othello od Giuseppe Verdiho. V průběhu jednání měl zpívat dětský sbor, ale protože ho neměli, tak jsem ten dětský sbor nahrazoval já. Nevím, jestli jsem si tenkrát pomyslel, že někdy budu zpívat na veřejnosti, ale od té doby jsem vlastně zpěvákem-sólistou.
Jan: Musím k Vaškovým slovům podotknout, že maminka říkávala, že řvával dobře už v kočárku.

Byl některý z vašich rodičů zpěvákem či muzikantem?

Jan: Táta byl herec a zpěvák Jako mladokomik působil v Pardubicích v divadle, což bylo ještě před válkou, než zavřeli divadla.
Václav: Táta působil také v Osvobozeném divadle, kde byl režisér Saša Macho.

Vzpomínáte na filmy, v nichž jste se proslavil jako herec?

Václav: Hrál jsem ve filmu Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky, který byl natočen na motivy stejnojmenné novely Bohumila Hrabala. Ale zahrál jsem si i hlavní role ve filmech Skřivánci na niti a v pohádce Šíleně smutná princezna. Nazpíval jsem také písničky k filmům Jak básníci přicházejí o iluze, Jak utopit doktora Mráčka nebo Páni kluci. Poslední film jsem natočil ve spolupráci s americkým zpěvákem Deanem Reedem.
Jan: Režiséři bráchovi moc role nedávali, protože nebyl za totality v kurzu. Po roli ve Skřiváncích na niti měl takzvaný „černý štempl".

Václave, v roce 1986 jste byl poctěn titulem Zasloužilý umělec. Ponechal jste si jej?

Václav: Ano, vyznamenání jsem vrátil při jednom koncertu s Martou Kubišovou. V dopise k vyznamenání přiloženému jsem napsal, že když stejný titul nedostala Marta, nepotřebuji ho ani já.
Jan: Tituly dostávali umělci za to, že něco umějí, nebo za „jiné zásluhy". V každém případě si myslím, že u bráchy to bylo tak, že si ho vytipovali, že by vyznamenání mohl dostat za to, že dělá muziku, která je oblíbená. V žádném případě Vašek o ten titul nestál, ani o něj neusiloval. My jsme ten jeho titul nikdy a nikde nepreferovali. Na plakátech se neobjevilo u jména Václava Neckáře, že je nositelem titulu Zasloužilý umělec.

Hádáte se někdy jako bratři?

Jan: Neustále. Je to z různých důvodů, třeba o písničkách, ale spíše bych řekl, o všem. A myslím si, že to tak má být, protože bychom nebyli tam, kde nyní jsme. Zdravé názorové jiskření je důležité, protože není dobré usnout na vavřínech.
Vydrželi byste jako bráškové bez sebe? Chyběla by vám muzika zpěv?
Václav: Nevydrželi bychom bez sebe.
Jan: My jsme na sebe tak zvyklí, že bychom bez sebe nevydrželi, nebo nemohli žít. Ale prozradím, že Vašek mě jednou tak naštval, že jsem na pár měsíců přijal místo vedoucího hudebního redaktora Radiožurnálu. To byla velmi krátká epizoda, ale přitom jsme neustále koncertovali a čtyřikrát jsme hráli krajanům v USA a Kanadě. Takže jsme vlastně byli spolu pořád.

Vaše písničky poslouchají moji vnuci od třinácti do sedmadvaceti let, ale i generace padesátníků či osmdesátníků…

Václav: Těší mě, že mám fanoušky napříč generacemi od tří do sta let. Je to možná i díky tomu, že jsme s Helenou Vondráčkovou natočili pohádku Šíleně smutná princezna. Písničky z ní si zpívají i malé děti v mateřských školách. Mladí i ti staří si pamatují, že ten princ, kterého jsem tenkrát hrál, je už starý, ale pořád zpívá. (smích)

Lidé stále vzpomínají na Golden Kids ve složení Marta Kubišová, Helena Vondráčková a Václav Neckář…

Václav: To bylo jen krátké patnáctiměsíční období v letech 1968 až 1970.

Kamarádíte spolu nadále? Byli byste schopni dnes společně zazpívat?

Václav: V roce 1994 jsme udělali společně comeback v Lucerně. S Martou jsme byli přátelé i v době, kdy nesměla veřejně zpívat. Je to má nejlepší kamarádka. 9. srpna a 1.září budeme spolu zpívat na koncertech.

Mluvíte autorům do písňových textů?

Václav: To víte, že ano. A proč bych nemohl. Ale k výraznějším úpravám textů po mých připomínkách nikdy nedocházelo.
Jan: V naší kapele to vypadá tak, že jako vedoucí rozhoduji já, ale Václav to musí potvrdit. On totiž písničkami prodává náš ansámbl.

Skládáte si písničky sami?

Václav: Já jsem nikdy žádnou písničku nesložil, protože mí kamarádi se musejí také něčím živit.
Jan: Já jsem zpočátku skládal opusy a árie, ale Zdeněk Rytíř mi tenkrát řekl, že se to nedá poslouchat, abych zkusil složit něco jednoduchého, co si každý okamžitě zapamatuje. No a v jedné takové místnosti, kam chodí i císař pán pěšky, mě napadl Doktor Dan Di Dam. To byl můj první hit.

Který z hitů, jenž jste nazpíval, je váš nejoblíbenější?

Václav: Ten příští, který teprve přijde. Ale, to máte jako s dětmi. Řekněte, které dítě máte nejraději, když jich máte třeba pět?

Které bylo poslední vaše album?

Václav: Bylo to album, které vyšlo letos v dubnu na cédéčku, elpíčku i v digitální podobě s názvem Dobrý časy.

Před deseti lety jste prodělal mozkovou příhodu. Potom šla vaše kila hodně dolů. Hlídáte si stále svůj jídelníček?

Václav: Ano. Díky bráchovi jsem pár kilo shodil.
Jan: Já ho diriguji nejen v muzice, ale i v dodržování diety. S bráchou dodržuji jídelníček, takže jsem také nějaké kilo shodil. Bůček jsme si zapověděli, ale občas si něco sladkého dopoledne dáme. Ale to by bylo na dlouhé řeči.

Jste na Slovácku, kde je nejen dobré víno, ale také slivovice. Ochutnáte někdy tyto nápoje?

Václav: Slivovice mně pěkně voní, ale ji ani jiné tvrdé alkoholické nápoje nepiji, protože jsem měl dvakrát žloutenku. Vinný střik si někdy dám.
Jan: Když brácha dostane tady na Moravě od někoho slivovici, tak já ji pak s kapelou vypiji. Já si spíš dám večer pivo. Dneska večer si dám skleničku červeného vínka.

Líbí se vám slovácké děvčice?

Václav: Jsou moc hezké a mají opravdu moc pěkné ženské tvary.
Jan: Moravská, česká i slovenská děvčata jsou moc pěkná. Ale bohužel, my už jsme s bráchou na ně staří a pro holky kypící krásou jsme nezajímaví. (smích) Souhlasíme s průpovídkou správce archeoskanzenu Lubomíra Slámy, který nás na Modrou pozval, že jídelní lístek si může mužský prohlédnout, i když si nic neobjedná. My si jej prohlížíme často, ale dáváme si jenom něco.

Autor: Zdeněk Skalička

8.8.2012 VSTUP DO DISKUSE 3
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Při požáru na večírku v Kalifornii zemřelo nejméně devět lidí

San Francisco - Nejméně devět mrtvých si vyžádal požár v noci na dnešek na taneční party v kalifornském Oaklandu. Úřady podle místní televize KTVU pohřešují dalších 25 lidí.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies