VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Písničkář Michael Bystrov: Na všechny chytré řeči, i vlastní, se snažím kašlat

Zvičina /ROZHOVOR/ - V rámci kulturního programu Lázní pod Zvičinou vystoupil v neděli písničkář Michael Bystrov. Hudební publicista, překladatel autobiografií předních hudebních hvězd jako jsou Beatles, Pink Floyd, Led Zeppelin a dalších, je také uznávaným spisovatelem. Pátrá po osudech známých písní, které zaznamenal ve dvou knihách s názvem Příběhy písní. Zatímco jeho literární tvorba je známá, o tom, že je také vynikající písničkář, se ví méně. Je členem sdružení Osamělí písničkaři, jejichž patronem je Jan Burian.

5.8.2013
SDÍLEJ:

Michael BystrovFoto: Archiv deníku

Jste autorem knih o hudbě i hudebních recenzí. Jde to dohromady s vlastní hudební tvorbou?
Jak kdy a jak co. Přemítání o hudebních dějinách, povědomí o tom, co bylo nejen v roce 1970, ale i 1870, určitě pomáhá. Můžete si hrát s žánry, ale i s obsahem. Na druhé straně není větší nebezpečí, než když se s tím, co znáte a co máte rád, začnete srovnávat. To jste pak na nejlepší cestě k naprosté tvůrčí paralýze. Já jsem nejdřív hrál a skládal a až potom jsem vzhledem k rodinné anamnéze začal psát do novin. To, že jsem se prosadil jako novinář, je trošku pech, ale dá se to přežít. Stejně nemám rád, když je někdo moc lehko zařaditelný. Láska k muzice a poezii mi pomáhá při rozhovorech – dotyční vidí, že vím, o čem mluví, a jsou otevřenější. Recenze nepíšu, abych někoho popravil, uvědomuju si, že deska se dělá rok a článek jen pár hodin. A když se potom sám věnuju muzice, snažím se na všechny chytré řeči, včetně těch vlastních, vykašlat. Umělec, myslím, nemá řešit, jaký je jeho historický význam, ten má po sobě hlavně něco nechat, a ať si to pak přeberou jiní. Ne nadarmo říká Ivan Wernisch, že básník musí být trochu blbec. Na rozdíl od novináře, podotýkám.

Co bylo dřív – psaní o hudbě, nebo vlastní tvorba?
Novinařinu mám v genech, vyrůstal jsem doslova po redakcích, ale sám jsem do toho dlouho odmítal spadnout. Viděl jsem, jak to chodí, a fakt jsem se bál takhle skončit. Kdežto poezii nebo hudbu jsem si přál dělat odmalička. Ale zase mi poměrně dlouho trvalo, než jsem dosáhl určité úrovně. Na kytaru jsem se naučil, když mi bylo dvanáct, s žurnalistikou koketuju od sedmnácti, kdy jsem elévoval v Českém rozhlase. Pak přišly Lidovky, Hospodářky, Respekt, Deník, Reflex… Ale paralelně s tím jsem pořád muzicíroval. Zásadní pro mě bylo setkání s mým někdejším učitelem na Ježkárně, bluesmanem Jirkou Šlupkou Svěrákem. Tam někde jsem se začal opravdu snažit.

Mezi vaše vzory patří Bob Dylan. Čím vás oslovuje?
Já už ho teď tolik neposlouchám, snažím se odstřihnout od nálepky dylanologa, která se mě drží jako klíště. Je ovšem pravda, že mi pořád umí spravit náladu. Líbí se mi, že se v jeho písničkách – jak pravil Jerry Garcia – dá procházet, že se do nich hodně vejde. Všimněte si, že základ Dylanova úspěchu je v jeho frázování, v tom, jak staví věty a co všechno do nich narve. Na mém oblíbeném albu Time Out Of Mind je v každé skladbě co verš, to začátek další, nikdy nenapsané písně. Mám rád jeho drajv, který je zcela nefolkový, jeho bluesové cítění a, na rozdíl od mnoha posluchačů, i jeho hlas. Jak sám o sobě zpívá: „I've got the blood of the land in my voice."

Píšete o osudech a historii známých písniček, které jsou často brány jako lidové. Který osud vás zaujal nejvíc?
Mě často nezaujme ani tak osud, jako spíš ta cesta, kterou se musíte proklestit, abyste se dostal k jádru. O Příbězích písní se říká, že se čtou jako detektivky. To je přesně efekt, kterého jsem chtěl dosáhnout: aby čtenář musel obracet další a další stránky. Osobně vždycky podstupuju dvojí dobrodružství – nedřív se mačetou prosekávám k pramenům, a pak to zase skládám dohromady jako Hercule Poirot. Nemůžu si vybrat, co mě zaujalo nejvíc: snad když jsem zjistil, že píseň My Bonnie byla napsána v moderní době tak, aby vypadala jako stará lidovka, nebo když se ukázalo, že na jednom ostrově zřejmě dosud existují zbytky lodě John B., nebo když jsem pochopil, jak to doopravdy bylo s kanonýrem Jabůrkem… Je toho moc.

Autor: Bedřich Machek

5.8.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto.
10

Chyba za miliony. Pojišťovny platily za léky i dvojnásobek

Ilustrační foto.
1 4

„Dobrá smrt." Máme se v Česku zase začít bavit o eutanazii?

Úkol pro exekutory: vymoci tolik, jako je čtvrtina státního rozpočtu

/INFOGRAFIKA/- Políčeno mají hlavně na lidi mezi 28 a 47 lety. Těch je mezi dlužníky víc než polovina. Převažují muži.

Pohledem Jana Kličky: Akademie českých prezidentů

Nuda to nebude. Miloš Zeman má s definitivní platností v prezidentské kampani minimálně dva protikandidáty z „těžší váhy". Oba dva jsou to – i s trochou nadsázky – akademici. Ten první a již dříve potvrzený textař Michal Horáček šéfoval Akademii populární hudby. Druhý, nově potvrzený Jiří Drahoš byl až do minulého týdne předsedou ctihodné Akademie věd ČR.

Stánky ve Znojmě jsou prázdné. Trhovkyně: Nechci se učit novoty kvůli EET

Brambory, cibuli, jablka nebo třeba česnek od místních prodejců si mohli obyvatelé Znojma donedávna koupit na stáncích na Masarykově náměstí. Zhruba desítka prodejců zde nabízela zboží každé dopoledne vždy od pondělí do soboty. Nyní zůstala prodejní místa opuštěná, i když na konci března již vždy trhovci bývali na svých místech.

Poslední rozloučení s loutkoherečkou Helenou Štáchovou, "maminkou" Hurvínka

Ve velké obřadní síni strašnického krematoria v Praze se dnes rodina, přátelé a veřejnost rozloučí s ředitelkou Divadla Spejbla a Hurvínka Helenou Štáchovou. Loutkoherečka, scenáristka, režisérka a dabérka zemřela po těžké nemoci 22. března ve věku 72 let.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies