Na scéně se pohybujete od roku 1963 a pořád natáčíte desky. Jak moc je hudba dnes jiná?
V hudbě během let proběhlo hodně revolucí i evolucí, což se bere jako „cool". V každém žánru vždycky něco zazáří a často právě to přetrvá. Můžu poslouchat např. Muddyho, Free, The Clash, Otise, Kasabian nebo Funkadelic, ten seznam nemá konce. Co se týče jednotlivých dekád, myslím si, že dneska je hudba jemnější. Neustále se vyvíjí vpřed, stejně jako technologie, které ji vytvářejí a zaznamenávají.

Vaše album S. F. Sorrow je považováno za průkopnické dílo v historii rocku. I dnes zní neuvěřitelně aktuálně. Když jste ho natáčeli, napadlo vás, že děláte něco přelomového?
Když jsme SF Sorrow dělali, byli jsme si vědomi výjimečnosti té desky. Ale nenapadlo nás, že bude i po padesáti letech pořád takhle skvěle fungovat.

Ivan Hlas
Ivan Hlas: Co teď zažívám s triem, je pro mě splněný sen

Které kapely v 60. a 70. letech jste považovali za své souputníky?
To by byl dlouhý seznam, ale na jedné lodi byli T Rex, Pink Floyd, Tomorrow a další. Také jsme se při turné setkávali s mnoha lidmi. S The Animals jsme byli dobří kamarádi. Vzpomínám si, že jsem jednou v Londýně v noci vezl Jimiho Hendrixe. Byli jsme v podstatě všichni součástí velké scény a každý měl svůj prostor.

Zdroj: Youtube

David Bowie si vybral dvě vaše písně na své album Pin ups. Setkali jste se s ním u té příležitosti?
David byl náš první velký fanoušek, studoval na umělecké škole nedaleko té, kam chodil Phil May, Keith Richards a já. Naše první koncerty byly takové školní tance a David tam vždycky byl a pořád důkladně studoval Phila. Byl to „hubený bílý fanoušek" dávno předtím, než byl hubený bílý Vévoda.

Které skladby a z jakých alb hrajete naživo dnes? Co může Praha čekat?
Budeme hrát směs raných věcí, psychedelie, včetně materiálu z SF Sorrow a pár skladeb z našeho posledního alba.

V kapele se dodnes vystřídalo zhruba třicet hudebníků, je taková neustálá obměna sestavy přínosem, nebo naopak?
Všichni, kteří byli členy kapely, měli nějaký přínos a nikdy mezi námi nebyly žádné vážnější třenice.

A proč tak často střídáte kádr? Jste s Philem Mayem tvrdí šéfové?
Phil a já jsme naprostá monstra! Ba ne, jsme všichni dobří přátelé.

Baví vás po více než 50 letech živé koncertování?
Hraní naživo je prostě ohromná zábava, trochu si i vyděláme, a navíc se podíváme do mnoha krásných měst, jako je Praha, a ochutnáme spoustu nezvyklých jídel.

Soňa Červená s knihou Můj Václav, kterou napsala o   V. F. Červeném.
Soňa Červená: Já jsem věčný těšič, a to těšení mě pozdvihuje

Přemýšlíte někdy o tom, jak dlouho budete schopni vystupovat?
Zcela upřímně koncertování je jedna z věcí, pro které žiju, dokud nás lidi budou chtít, já tam budu, což mi dává skvělou příležitost říct, že se vrátíme do Prahy do Rock Café letos 19. září.

Řekněte nám něco o nahrávání poslední desky The Sweet Pretty Things (Are in Bed Now, of Course…). Její zvuk je fantastický a živý.
Hodně z té desky jsme nahrávali naživo, všechno na dvoupalcový magnetofon ve studiu s nahrávací konzolí Trident z osmdesátých let, a co je nejdůležitější s kapelou, jejíž všichni členové chtěli jít stejným směrem.

Litujete něčeho, co jste během své kariéry udělali nebo neudělali?
Je to narážka na to, že jsem byl jedním ze zakládajících členů Stounů? Moje standardní odpověď na tuhle otázku je, že jsem velice šťastný tam, kam mě život dovedl, rozhodně necítím žádnou lítost.