VYBERTE SI REGION

Eva Urbanová: Ocvočkované kalhoty mít nebudu!

Praha /EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR/ – Rock, heavy metal, pop a belcantová klasika. Právě v úterý začalo společné turné Evy Urbanové a Karla Gotta, které odstartovalo v Děčíně. Dvě osobnosti operní a popové scény přivezly atypický dvouapůlhodinový program, který nabídnul sólová vystoupení i zajímavé duety. První oficiální koncert uvidí diváci 1. října v Pardubicích. Ještě před koncetem nám slavná operní sólistka Eva Urbanová poskytla rozhovor o turné s Karlem Gottem, spontánních tenorech a malém českém publiku…

1.9.2010
SDÍLEJ:

SLAVNÁ PĚVKYNĚ říká: Karel je pro mě legenda. Foto: Foto: Jakub Ludvík

Napadlo by vás řekněme před patnácti lety, že budete zpívat s Karlem Gottem heavy metal?

Tuhle myšlenku mám v hlavě od patnácti. Říkám, že mám srdce rozdělené na operní a rockovou hudbu. Navíc jsem jako rockerka začínala a pár výletů tímhle směrem jsem udělala – ve Fantomu opery s Láďou Křížkem nebo maličko v opeře Antigona.

V čem budete na turné vystupovat? Krátké vyčesané vlasy rockerky už máte…

Určitě to nebudou koncertní šaty. Spíš kostým, který sedne k tomu stylu. Ale zůstanu Evou Urbanovou, žádné ocvočkované kalhoty nebo tričko na sebe rvát nebudu, nebojte.

Jaká je vlastně koncepce vystoupení?

Klasická Urbanová i klasický Karel Gott. Myslím, že diváci nás chtějí slyšet tak, jak nás znají. Duety jsou vybrané podle toho – belcantové, bude to celé o zpěvu.

Kým je pro vás Karel Gott – jako zpěvák a jako člověk?

Pěvecky je bezkonkurenční Zlatý slavík – v tomhle směru nemá v Čechách srovnání. Za celou dobu, co sedí na pomyslném slavičím trůnu, vyšla spousta hvězd, které se ale někam ztratily. On je tam pořád. Právem. Vážím si jeho zpěvu. Už jako mladá slečna jsem docházela k divadlu ve Slaném, kde Karel zpíval a fanynky z něj šílely. A já si říkala – ne, fanynka, co bude nekoordinovaně ječet, nebudu. Ale chci být taky taková zpěvačka, abych si mohla zazpívat s ním.

Tak jste si vlastně splnila sen.

Ano. Karel je pro mě legenda. A jako člověk – je velmi pozorný. Jako každý tenor se ovšem někdy chová jinak, než jiní muži. Tenoři jsou milí, spontánní, ale nevyzpytatelní. Mívají opačné reakce, než u mužů čekáte. Překvapí, uzemní vás. Vždycky si řeknu – no jo, tenor. Já mám ale tenory ráda, je s nimi legrace, nenudí. Sám Karel se vtipům na tenory směje, obvykle řekne – no jo, to je vlastně pravda.

Čím vás naposled Karel Gott překvapil?

Teď si zrovna nemohu nic vybavit. Ale vlastně ano – nečekala bych, že po těch letech má pořád velký pocit odpovědnosti před představením. To míval i Pavarotti, bylo známé, že má velký strach. Taky tenor, mimochodem. Všichni si myslí, že tam ty vysoké tóny sázel na zavolání, ale on každý koncert hrozivě prožíval a bylo mu před ním zle. Mají to všichni velcí profesionálové.

Shodli jste se spolu ve všem na repertoáru turné?

Ano. Jen u jediné písně se Karel vzepřel, že tu by nemusel. Jinak sedlo všechno.

U které?

Jmenuje se Přísahám, že jsem to já. Řekla jsem mu, že je moc krásná, že text má velkou hloubku a že by tam měla být. A Karel na to, že právě ten text se mu moc nelíbí. Vidíte, tím mě třeba naposled překvapil. Tenor. Člověk by řekl, jací jsou to romantici.

Jakou jeho píseň máte nejradši?

Vlastně skoro všechny, co mu napsal Karel Svoboda. Ale asi nejvíc tu, kterou jsme mimochodem zařadili do turné – Kam tenkrát šel můj bratr Jan. To je špica.

Povídali jste si, co rádi posloucháte? A shodli jste se u některého žánru nebo zpěváka?

Myslím, že oba máme rádi kapelu Queen. Nebo Barbru Streisand. Ale když odpočívám, poslouchám heavy metal. A ten si Karel určitě nepouští.

Zaujal vás teď někdo z domácích zpěváků?

Z mladých? Nikdo. Vím, řeknou si – no jo, operní pěvkyně. Ale já opravdu nikoho takového nevidím. Mám ráda Helenu Vondráčkovou, Věru Špinarovou, jsem asi ze staré školy. Z kapel jsou to spíš zahraniční jména. Třeba finská metalová kapela Nigthwish. U nás se mi líbil vždycky pan Kocáb. Nebo Vilém Čok, ti byli úžasně střelení.

Projezdila jste celý svět. Máte někde své oblíbené publikum?

V Americe. Když se jim to líbí, máte ovace, jaké jinde nezažijete. A když ne, taky to dají pěkně najevo. Americké publikum je spravedlivé. Neoslníte je jménem. Ať jste začínající zpěvák nebo slavná osoba, to je jedno. Vnímají váš výkon. To se mi líbí. Když jsem poprvé zaskakovala v Metropolitní opeře od druhého jednání za americkou sopranistku, bylo to úžasné. Stála jsem na téhle scéně poprvé, bála se a diváci mě ocenili takovým potleskem, že na to nikdy nezapomenu. Oni neřeší – jé, kdo to je? Neznáme, nějaká Urbanóva. Ne, když jste dobrá, zatleskají. To mě nadchlo. Taky španělské publikum je fajn.

Naši umělci mívají paradoxně problémy doma. Jako by jim Češi místo uznání záviděli.

To je bohužel pravda. Největší trému mívám v Národním. Tady mě nejvíc znají. A jak se říká – nikdo není doma prorokem. Před každou premiérou mám trému. Zdejší kritiky znám, vím už, co od nich můžu čekat. Některé když čtu, žasnu, jakým slovníkem mě sjeli. Aby dali najevo, že mě nemusí. Kdyby to napsali rovnou – nemáme ji rádi. Ale to ne. Berou to přes váš výkon. Navíc od vás chtějí pořád víc. Jenže ona je určitá hranice. A nedej bože, když uděláte chybu. Tu musíte napravovat roky. V Čechách je úspěch za trest. Musí být po zásluze potrestán…

Je to jen u nás?

Řekla bych, že ano. V Americe, v Německu, jinde, se úspěšní lidé cení. Tady ne. Přesně naopak. Za vším se hledá záludnost. Bůhví, jak se k tomu dostal. Bůhví, co je za tím.

Proč to tak je?

Máme to v sobě dlouhá staletí. Museli jsme vzhlížet k velkým národům nebo lidem, poslouchat, držet krok a moc nic neříkat. Přitom když jezdíte po světě a vidíte tolik skvělých Čechů – co dokázali! A doma jsou nedocenění. Zůstáváme malým národem s malým úhlem pohledu. Já jsem třeba strašně pyšná na to, že jsem Češka. Když zpívám Libuši, je mi krásně. Tenhle part od Smetany, to je něco tak výjimečného! Můžu mít radši Kostelničku, kde to člověk víc prožije. Ale nádherně českou Libuši žádný národ nemá.

Autor: Jana Podskalská

1.9.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Inkluze je zločin na dětech, říká Václav Klaus mladší

Havlíčkův Brod /ROZHOVOR/ - Má všeobecní vzdělání budoucnost? Je inkluze krok tím správným směrem? To byla hlavní témata přednášky, kterou v Havlíčkově Brodě nedávno připravil Okrašlovací spolek Budoucnost.

Manželé ze Kdyně se snažili zachránit život mladému sportovci. Bohužel marně

Hluboká - Silák z Hluboké zemřel za jízdy na kole. Jeho otec děkuje manželům Homolkovým, kteří bojovali o jeho život.

AKTUALIZOVÁNO

Norský Barnevernet versus český dědeček. Jiří Pavelka podává v Norsku žalobu

Praha - Do boje s norským Barnevernetem se pustil dědeček dvou chlapců, které úřady v roce 2011 odebraly české matce Evě Michalákové a jejímu manželovi Josefovi. Důvodem mělo být údajné zanedbávání, fyzické týrání a sexuální zneužívání. Podle tamní policie a lékařů se podezření Barnevernu nepotvrdilo. Úřady a následně soudy ale považovaly zjištění za natolik vážná, že děti ponechaly u pěstounů. Dnes devítiletý David a jedenáctiletý Denis žijí odděleně, každý v jiné pěstounské rodině.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies