VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Felix Slováček: Jako instrumentalista nemůžu vyprávět o lásce, musím ji zahrát

Praha /ROZHOVOR/ – Dalším z dokladů mistrovského umění saxofonisty a klarinetisty Felixe Slováčka je jeho nové album Felix Slováček Salto Solo, které rodák ze Zlína nahrál v karlínském rozhlasovém Studiu A. Nabízí instrumentální verze domácích a zahraničních skladeb s puncem kvalitní líbivosti, které Slováček a jeho band nahráli v aranžích a pod taktovkou Vladimíra Popelky. „Ve Studiu A jsem byl zaměstnaný dvacet let. Tím pádem tam všechno a všechny znám, takže je logické, že album vzniklo právě tam. Na pány zvukaře Karla Fisla a hudebního režiséra Milana Wolfa jsem se mohl plně spolehnout, ti by na desku nepustili něco, co by bylo špatné a s čím bych nesouhlasil,“ říká Felix Slováček. V rozhovoru vypráví slavný saxofonista a klarinetista Felix Slováček o své novince Salto Solo, dnešní absenci orchestrů i výuce studentů…

2.11.2011
SDÍLEJ:

MISTR SVÉHO NÁSTROJE. Když jsem dostal nabídku nastoupit do orchestru k panu Vlachovi, bylo to pro mě, coby mladého kluka, skoro neuvěřitelné, říká Felix Slováček. Foto: Deník/Vlastimil Leš­ka

Výběr písní je velmi lákavý, nenechal jste si do něj mluvit?

Ne, dělal jsem si jej sám. A nebylo to jednoduché, protože těch takzvaných velkých melodií, které se dají použít a není k nim potřeba text, je strašně málo. Zpěvák má přece jenom víc času přesvědčit posluchače o svém hitu. Já jej už musím vzít hotový, protože jako instrumentalista nemůžu vyprávět o lásce, já to musím zahrát. Což je kolikrát těžší.

Dá se říct, že k těm vybraným skladbám máte srdeční vztah? Interpreti jako Lionel Richie či Elton John patří k vašim oblíbeným?

Ze začátku jsem ani nedbal o autory či interprety jednotlivých písní, vlastně se mi na desce sešli spíš náhodou. Hledal jsem prostě takové melodie, při jejichž poslechu se mi takzvaně naježily chlupy. V takových případech jsem si říkal – tak tohle je ono, to bych si chtěl zahrát! Samozřejmě, na CD jsou i dvě tři písničky, které jsou trošku poplatné publiku, třeba Tři oříšky pro Popelku od Karla Svobody…

Nebo Cirkus Humberto…

Tak ta zrovna ne, protože to je geniální melodie.

Význam slov Salto Solo, které máte v názvu desky, v jejím přebalu krásně okomentoval Jiří Suchý. Lépe už to asi říct nejde…

To rozhodně ne. Jsem panu Suchému za jeho slova velmi vděčný. Ono to „salto solo“ vzniklo velice jednoduše – právě jsem si povídal s Petrem Kršákem, který když slyšel melodii Cirkusu Humberto, hned ho napadlo, že by v ní mohlo být něco obtížně hratelného ve smyslu cirkusu, a to je salto solo až po mortale. Když jsem to vyprávěl panu Suchému, přišel vzápětí se svou vlastní charakteristikou salta sola.

Celý život jste se pohyboval v nejrůznějších orchestrech – chcete na tu dobu zavzpomínat?

Byl jsem sólistou mnoha populárních i tanečních kapel, jazzových, komorních a symfonických orchestrů, a to od Prahy až po Singapur na jedné straně a na druhé straně od Prahy až po Kanadu. Začalo to s Českým komorním orchestrem na Pražském jaru někdy v roce 1967, kde jsem hrál Stamice. Byli tam lidé, kterým se mé vystoupení líbilo, a pozvali mě do Španělska s London Mozart Players. A tak to postupně navazovalo. Pak přišel Karel Gott s nápadem, abych na jeho koncertu před Vánoci 1968 v Hamburku zahrál nějaké sólo na sopránku a ještě mi dokonce dal tip na skladbu černošského saxofonisty Kinga Curtise A Whiter Shade of Pale, což byl jeden z největších šlágrů skupiny Procol Harum. To mě tehdy hodně nakoplo, chtěl jsem tu věc udělat stejně, což se mi povedlo. Díky tomu jsem taky v Hamburku dostal nabídku nahrát v témže stylu celou LP desku. Pak za mnou přišel Jiří Vinařický ze Supraphonu a povídá – proč jsme něco podobného nenahráli u nás? Nevím, říkám mu, chodíme kolem sebe a nepřišla na to řeč… Takže jsme se záhy pustili do práce a od té doby jsem zůstal Supraphonu věrný – až na jednu věc, kterou jsem natočil pod hlavičkou EMI. Šlo o album Felix Slováček a jeho Beatles. Když se nemohli dát dohromady, tak jsem si je dal dohromady sám…

Musela to být krásná léta.

No samozřejmě. Když jsem po absolvování oborů klarinet, dirigování a skladba na JAMU v Brně přišel v roce 1968 do Symfonického orchestru Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, dostal jsem vzápětí nabídku nastoupit do orchestru k panu Vlachovi. To pro mě bylo, coby mladého kluka, skoro neuvěřitelné, měl jsem slzy v očích. A mám je mimochodem dodnes, když slyším – nebo když teď hrajeme s mým bigbandem – znělku Karla Vlacha Stardust. S orchestrem Gustava Broma jsem zase natáčel jazzové koncerty Alexeje Frieda… Byly to opravdu nádherné časy.

A co éra s orchestrem Ladislava Štaidla, v němž jste dostával v rámci Gottových koncertů často možnost sólových výstupů, které vás zviditelnily?

S Láďou jsme byli v kapele skoro dvacet let, jezdili jsme po světě a byli jsme mladí. Co se k tomu dá víc říct. Nikdy bych to nechtěl jinak. Přišly samozřejmě i velké problémy – s vycestováním, se vším možným, ale mládí, klika a štěstí, které se točily kolem Karla Gotta, nám různé potíže, i soukromého rázu, pomohly zlomit.

Ke své profesi jste si teď přibral další – učitelskou.

Ano, od tohoto roku učím dva žáky na saxofon na Hudební akademii muzických umění v Praze. Snažím se je seznamovat s jazzem, swingem, aby si i na tyto hudební žánry utvořili názor. Navíc jim dávám možnost zahrát si s mým bigbandem, což pro ně může být do budoucna neocenitelná zkušenost.

Máme u nás dost mladých šikovných saxofonistů?

Myslím, že ano. Problém je spíš ale s jejich uplatněním, protože orchestrů je čím dál míň. Vlastně dnes u nás, ani na Slovensku, neexistuje žádný, v němž by byli hudebníci v zaměstnaneckém poměru. Považuju to za velkou chybu a škodu. Proto jsem založil aspoň vlastní bigband, s nímž hrajeme pro radost sobě i posluchačům.

Z tohoto pohledu je vám po minulých časech určitě smutno.

Trošku ano, myslím si, že by se nad touto skutečností měl někdo kompetentní zamyslet a říct, že aspoň jedna kapela by u nás být měla. Není pro absolventy konzervatoří a vysokých hudebních škol lepší škola, než praxe, během níž by se mohli zdokonalovat vedle svých starších kolegů, možná i svých vzorů.

A co váš syn, ten své uplatnění našel?

Syn Felix skončil Akademii muzických umění v Praze, poté byl na stáži v Norsku a za pár dní by měl promovat. A upřímně řečeno, taky neví, co dál. Přitom je to fantastický hráč. Sám jsem toho zahrál v životě hodně, ale musím před ním smeknout. Otázka teď ale zní, kde má své schopnosti ukázat. Doma ve sklepě asi ne… Proto je třeba mu pomoct, snažíme se o to.

Byl jste na něj přísný, byl jste mu vzorem?

Přiznám se, že ne. Nemám nervy na to, abych učil vlastní děti. A taky jsem na Felixe nechtěl křičet, když by k tomu byl třeba důvod. Našel jsem mu dobré učitele, ale pak už jsem jim do výuky povídat nechtěl.

Jste stále hodně vytížený, co máte v nejbližší době v plánu?

Do konce roku je toho hodně – tak třeba 4. listopadu mám se synem koncert s filharmonií ve Zlíně, na němž bude zpívat Leona Machálková, a hned 5. listopadu mi začíná turné po Slovensku, které čítá patnáct koncertů. Mezi tím, 10. listopadu, si odskočím do Strakonic, kde mám velký koncert se svým bigbandem a Karlem Gottem. Pak pokračuju několika vánočními vystoupeními, také s některými pomáhám své ženě Dádě. No a končím 22. listopadu, kdy mě čeká koncert u Herberta von Karajana v budově Berlínských filharmoniků. A to je veliká pocta.

Pochvalné slovo Jiřího Suchého:

„Salto je velmi náročný úkon a nedokáže ho každý. A tak je svět rozdělen na dvě části: několik jedinců, kteří ho zvládnou, a zbytek populace přihlíží, žasne, obdivuje a tleská. Felix Slováček dokáže ve svém oboru tenhle náročný výkon realizovat a já se řadím mezi ty davy přihlížejících, žasnoucích a tleskajících. A dokonce občas vykřiknu BRAVO, jak je to zvykem v zahraničí.“

Autor: Gabriela Kováříková

2.11.2011
SDÍLEJ:
Vztek, údiv, pobavení i pohrdání se včera zračilo v tváři Jiřímu Zimolovi při jednání krajského zastupitelstva o kauze Lipno.
1 6

Sobotka: Svolat rozhodčí řízení kvůli Zimolovi neumožňují stanovy

Exploze v Manchesteru

Exploze na koncertě v Manchesteru. Na místě jsou zranění, zřejmě i mrtví

DOTYK.CZ / AKTUALIZOVÁNO

Australané řeší, co s místními žraloky

Mnoho Australanů se donedávna usmívalo nad pověstí své země jakožto rejdišti světově obávaných zvířat. Byla to ale smrt místní surfařky Laeticie Brouwerové, která odstartovala zájem státních orgánů ohledně řešení, které by eliminovalo riziko útoků a zároveň nevedlo k drastickým opatřením.

Zpěvačka Špinarová byla uvedena do Síně slávy cen Anděl

Do Síně slávy hudebních cen Anděl byla dnes in memoriam uvedena zpěvačka Věra Špinarová. Majitelka nenapodobitelného hlasu zemřela letos v březnu ve věku 65 let. 

Fikaná hra o miliony. Zlín má dilema: uvěří Manchesteru?

Znáte tradiční česká přísloví? Jedno zní: Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Leckdy to uslyšíte i během fotbalových zápasů. Kluby, trenéři a hráči mají dilema.

Odpad třídí stále více lidí. Radnice je motivují i dárky

Rok od roku Pardubice rozšiřují území, na němž mohou obyvatelé rodinných domů odkládat do samostatných kontejnerů biologicky rozložitelný odpad. Od roku 2007, kdy město s odděleným ukládáním bioodpadu začalo, ho separuje 2750 domácností. Letos byl sběr rozšířen i do okrajových částí města – do Lánů na Důlku a Opočínku.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies