VYBERTE SI REGION

Lucie Redlová: Irglové nezávidím. Dosáhnout životního úspěchu ve dvaceti je brzy

Náměšť nad Oslavou /ROZHOVOR/ – Neobyčejný festival. Zdánlivá fráze, která ale o Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou vypovídá takřka dokonale. Neobyčejný dramaturgií, neobyčejný atmosférou, neobyčejný lidmi. A přináší mnohá překvapení. Tak třeba když mezi pořadateli 
u pódia zahlédnete člověka, který se většinou pohybuje 
s kytarou nebo mandolínou přímo na pódiu. Lucie Redlová. Zpěvačka z Valašského Meziříčí si Folkové prázdniny za dobu, co do Náměště jezdí, velmi oblíbila, což přiznává 
i v rozhovoru, který vznikal 
v zámeckém parku během koncertu  Hradišťanu.

11.8.2013
SDÍLEJ:

Lucie Redlová se skupinou MDŽFoto: Tadeáš Mahel

Docela mě překvapilo vidět vás pobíhat na Folkových prázdninách s visačkou pořadatelka. Jak jste k téhle funkci přišla?

Datuje se to tři roky zpátky, kdy jsme tady hráli s Docuku a ještě jsem si zahostovala na nočním koncertě v kapli s Jitkou Šuranskou a Jirkou Plockem. Přes Jitku jsem se seznámila s Michalem Schmidtem (dramaturg Folkových prázdnin – pozn. aut.) a ti dva se zmínili o tom, že tu existuje funkce oťapkávačky, průvodkyně zahraničních muzikantů. Mně se to slovo hrozně líbilo a říkala jsem, že bych chtěla příští rok přijet a pracovat jako oťapkávačka-junior, tím jsem narážela na všechny ty nesmyslné názvy pracovních pozic ve velkých společnostech. Myslela jsem to tak nějak napůl ze srandy, i když jsem se doma ve Valašském Meziříčí od nějakých patnácti let motala kolem M-klubu a festivalu Valašský špalíček a práci produkční jsem v podstatě znala. Na Michala jsem ale asi udělala dojem, protože se mi pak v průběhu roku opravdu ozval, že se mnou počítá  – a letos jsem tu takto byla už potřetí. A vloni jsme se bavili o tom, že by tu bylo potřeba zavést funkci stage manažera, aby se lépe dodržovaly časy vystoupení a nebylo zpoždění a já jsem se do té funkce pro letošek tak trošku nanominovala (směje se). Zároveň mám pořád na starost i kapely, ale shodli jsme se, že příští rok budu dělat už jenom jednu věc.

Koho všeho jste oťapkávala?

Před dvěma lety Juana Pablo Villu z Mexika. Dvakrát tu potom byli Shtetl Superstars z Londýna, vloni z Kanady Nicolas Pellerin s kapelou, ti byli strašně fajn hudebně i lidsky. To ale vlastně byli vlastně všichni, mám na kapely štěstí.

Zůstáváte s nimi potom v kontaktu?

S některými jo. Mám je třeba na facebooku, tak sleduji, kde hrají a jak se mají. Shtetl Superstars dokonce na desku do jedné písničky použili českou verzi sloky, kterou jsme tady před dvěma lety přeložili spolu. A Nicolas mi psal zrovna v den, kdy jsem se z Náměště vrátila, jaký byl letos festival, a že jim chybí Česká republika. Z toho je vidět, jak muzikanti rádi na Náměšť vzpomínají.

Za dobu, co sem jezdíte, jste k Folkovým prázdninám získala už bližší vztah, že?

Je to hodně speciální festival a jsou to opravdové prázdniny. Líbí se mi, že tu jsou třeba i aktivity pro děti a že i mimo hlavní program je tu přes den spousta zábavy. A program je prostě nadupaný. Lidi, kteří nemají čas jezdit na světové festivaly typu Rudolstadt, Womad nebo nechtějí jet na davové Colours of Ostrava, kde je to něco jiného a mně se tam osobně taky líbí, můžou jet sem a objevit něco nového, kvalitního a zajímavého ze všech koutů světa. V Náměšti je pro to ideální příležitost. Spojením vytříbené dramaturgie se super pořadatelským týmem, příjemným prostředím a parádním počasím pak vzniká dovolená snů.

K neopakovatelné atmosféře určitě přispívají i noční koncerty nebo hraní u ohně v kempu…

Jasně, já to tady beru jako setkání s kamarády, jako pařbu. Je tu i velký prostor pro networking, jak to říct česky, síťování. Já jsem tady třeba před dvěma lety potkala Tima Eriksena a za rok jsme spolu udělali desku. A takových spoluprací by se určitě dalo najít víc. Na Folkovkách je totiž čas si popovídat, něco mezi lidmi zacvakne a pak se něco stane. To na tom mám ráda.

Co zacvaklo mezi vámi a Timem Eriksenem?

My jsme se potkali v kapli. Ferda, jeden z pořadatelů, slavil dvacáté narozeniny, my jsme mu v kapli udělali narozeninovou párty a s holkami jsme tam zpívaly. Timovi se to naše zpívání, třeba u ohně, obecně hrozně líbí, říká tomu social singing, to 
v Americe až tak nefrčí. No 
a s některými lidmi si člověk porozumí víc, s některými míň a s některými cítí spojení, takový ten pocit jako bychom se už znali, a to se stalo mně s Timem. Když odletěl, byli jsme v kontaktu a měli touhu něco spolu vytvořit. Tak jsme vytvořili desku (usmívá se).

Tim Eriksen vám na vaší druhé desce dělal producenta, na první albu totéž dělal také cizinec, Ir Steve Wall. Spolupráce se zahraničními hudebníky na produkci je tedy váš záměr?

Ne ne ne. U desky První, poslední to byl ale vlastně podobný případ. Do M-klubu ve Valmezu přijela irská kapela, hrálo a zpívalo se do rána, pak jsem na nich ještě byla v Praze na United Islands. Když jsem potom začala připravovat první desku, přemýšlela jsem, že by producent mohl být odjinud. Nebylo podmínkou, že to musí být cizinec, s mým tehdejším vydavatelem jsme ale chtěli, aby to byl člověk trošku mimo prostředí, ve kterém se obvykle pohybuju. A že to padlo zrovna na Steva… Byli jsme prostě zrovna v kontaktu, je to rocker a zkušený muzikant, tak proč se ho nezeptat.

Takže taková náhoda? Potkáte někoho, sednete si…

Ono se to tak jeví, ale já to jako náhody neberu. Každému se děje, co si zaslouží. Člověk prostě na své cestě potkává lidi, kteří ho mají nějak posunout, obohatit nebo rozradostnit.

Vaše druhá deska, Křižovatka, se dočkala poměrně příznivé kritiky. Jak ji s ročním odstupem hodnotíte vy?

Za rok jsem už samozřejmě někde jinde, kdybych teď dělala desku, udělala bych ji zase úplně jinak, ale s Křižovatkou jsem pořád stejně spokojená. Chtěli jsme na desce zachytit, jak hrajeme s kapelou, a netrhám si vlasy s tím, že bych na ní něco chtěla výrazně změnit.

Jedna věc jsou ohlasy kritiky, druhá věc prodejnost cédéček nebo návštěvnost koncertů. Není demotivující, když někde hrajete třeba pro dvacet posluchačů?

Stane se, že někam přijedeme, je tam dvacet lidí – a může to být zrovna nejlepší koncert sezóny. Já jsem na míň lidí zvyklá. Když jsem sama někde v čajovně a je tam dvacet lidí, je vlastně už plno (usmívá se). Jasně, že by člověk radši hrál pro víc lidí už pro vlastní pocit. Když vylezete na jeviště a je plno, tak to zahřeje. Teď v červnu ale bylo hodně koncertů, hrála jsem sama nebo s MDŽ, kdy Jitka Šuranská křtila cédéčko. Hrálo se v Praze, Brně i Ostravě a všude bylo příjemně skoro plno. To člověka nabije už samo o sobě.

Lucie Redlová

Hrajete sólo, s kapelou Garde a nyní k tomu ještě máte MDŽ. Jak projekt Muzikantky, dámy, ženy vznikl?

Ono to k tomu tak nějak směřovalo už delší dobu. Naplno jsme se daly dohromady, když nás pozval kamarád Martin Holan do Turnova přesně na osmého března, kdy je Mezinárodní den žen. Věděl, že každá z nás hrajeme a uspořádal festival, který nazval MDŽ, Muzikantky, dámy, ženy. A prý  jestli bychom kromě sólových bloků mohly zahrát i něco dohromady. A bylo. Vymyslel nám tak název i koncept a my, už když jsme jely do Turnova, jsme si k tomu domluvily ještě nějaké hraní před a po, ať nejedeme takovou štreku kvůli jednomu koncertu. A tam jsme zjistily, že MDŽ má velký ohlas, že nám to svědčí, že nás to baví a že je to strašná sranda, tak hrajeme dál.

Velký ohlas mělo i vaše vystoupení na Folkových prázdninách na Oranžové scéně. Ve festivalovém časopise Plátek bylo i vyjádření herce Vladimíra Javorského, že z každého ročníku Folkovek má srdeční kapelu, a tou letošní je pro něj MDŽ. Z toho určitě máte radost, že?

On za mnou byl mi to říct a samozřejmě mě to moc potěšilo. Já cítím, že to má odezvu, vidím, že lidi sedí s vykulenýma očima a kření se… Je to příjemné.

Vnímáte atmosféru o to víc, když hrají vaše kolegyně a vy se díváte a posloucháte?

Pozorovat při tom lidi mě právě hrozně baví, mám na to čas. Když hraju já, tak se na to, kdo se jak tváří, až tak soustředit nemůžu. Ještě se mi líbí, že si tak navzájem „škodíme", jedna hraje, druhá vlítne na pódium a něco tam štěrchá, a tak.  Je to sranda a každý asi vidí, že se samy bavíme.

Stejně jako Markéta Irglová nebo Petr Fiala z Mňágy a Žďorp pocházíte z Valašského Meziříčí. Čím to je, že takové malé město produkuje tolik skvělých muzikantů?

Na to se mě všichni ptají, ale já nevím, já nejsem hudební historik, publicista ani analytik (směje se).

Asi máte v potrubí speciální vodu…

To nevím, ale Valaši jsou obecně hodně muzikální. Hodně velkou roli asi sehrál M-klub, který fungoval už za totality a dával prostor i mladým hudebníkům. V Kulturním zařízení, tehdy Jednotném kulturním zařízení, byly zkušebny, kde začínala i Mňága. Kolem toho se nabalili další lidi, navíc je u nás silná tradice bigbítového hraní. Je to super, všichni se mezi sebou znají a funguje i nějaká spolupráce.

Už jsem nakousl Markétu Irglovou. Je pro vás vzorem?

To ani ne. Oscarovi bych se samozřejmě nebránila, ale nic pro něj nedělám, takže to těžko přijde (usmívá se). Markétu spíš než vzor beru jako kolegyni a vlastně jí vůbec nezávidím, dosáhnout životního úspěchu ve dvaceti je určitě hrozně zavazující. Já radši půjdu postupně a budu doufat, že každá další deska bude lepší a zajímavější než ta předchozí. Já jsem spíš ráda, že se na mě neupírá celosvětová pozornost…

Máte nebo měla jste vůbec nějaký vzor?

Ani ne. Kdo mě ale z českých muzikantů v poslední době hodně zaujal je Lenka Dusilová. Konkrétně tady v Náměšti hrála s Beatou Hlavenkovou před těmi třemi lety. To jsem zůstala úplně čumět a byla jsem nadšená, protože jsem Lenku do té doby moc nemusela a najednou přišla s Eternal Seekers a mě to úplně nadchlo. To je pro mě i inspirace, když vidím, že někdo může takhle změnit hudební styl a odněkud se dostat někam úplně jinam, jako to udělala Lenka. Líbí se mi, jak to dělá a je mi sympatická. Já ale vzory jinak nemám, nejsem ani taková, že bych doma dřela s kytarou. To jsem dělala ve čtrnácti, když jsem se začala učit hrát na kytaru, poslouchala jsem Beatles a zpívali jsme je u ohně. Že bych měla vytoužený vzor, kterému bych se chtěla vyrovnat, to ne.

Na koncertech vystupujete i s mandolínou nebo elektrickou kytarou, na svých stránkách píšete, že jste v dětství hrávala i na housle, klavír a akordeon. Baví vás střídat víc nástrojů?

Teď střídám jenom kytaru a mandolínu, oni mě všude popisují jako multiinstrumentalistku, ale momentálně tam moc multi není (směje se). Docela jsem ale přemýšlela, že bych se odchýlila od kytary a zkusila nějaký úplně jiný nástroj. Hrozně se mi líbilo, že když tady hrál Sam Lee, tak v kapele vůbec neměli kytaru a aranže jejich písniček byly super, tak si tak říkám, jestli nezkusit něco nového. Obávám se ale, že pro mě kytara vždycky zůstane hlavní a že už se na nic jiného nenaučím nějak obstojně hrát (usmívá se).

To by byly nástroje, a co psaní? Na Křižovatce je jedenáct písniček, šest z nich je od Radky Bzonkové a jenom jedna od vás. Textařské ambice nemáte?

Mám různé nápady a občas si nějaká hesla zaznamenám, ale textařské ambice nemám. Už jsem se smířila s tím, že básnické střevo nemám a dokonce jsem z toho přestala mít komplexy. Ze začátku, protože jsem se hodně pohybovala v písničkářském prostředí, kde si všichni píšou všechno, jsem si připadala trošku méněcenná. Teď už si tak nepřipadám, lidi nás s Radkou berou jako autorskou dvojici a já se soustředím na to, co mi jde.
V biu na svých stránkách taky označujete Folkové prázdniny jako festival festivalů. Pořád to platí?
Platí, jinak bych tady nebyla celý týden a nebrala si 
v práci dovolenou, abych tu zadarmo mohla pracovat (směje se).

Kde vůbec pracujete?

Dělám v Rožnově ve firmě, která vyrábí účetní software.

Vyhovuje vám být muzikantkou na půl úvazku?

Jsem až překvapená, ale musím říct, že mě to baví a jsem ráda, že mám nějaký režim. Teď mi vyhovuje, jak to je, ale je fakt, že do budoucna, pokud bych měla hodně koncertů a nemusela ráno vstávat do práce, tak bych se zas tak nezlobila, kdybych se živila jenom hudbou. Ale firma, kde teď dělám, je takový rodinný podnik, kde pracují i moji kamarádi z tábora, známe se osmnáct let a já jsem tam vždycky chtěla pracovat. Takže když mi teď někdo říká: „Takže se ti nesplnil ten tvůj sen živit se muzikou?" tak já mu odpovídám: „Ale zase se mi splnil sen dělat tam, kde dělám."

TADEÁŠ  MAHEL

Lucie Redlová

Narodila se ve Valašském Meziříčí v roce 1980, na kytaru se začala učit ve 14 letech. Vystudovala ekonomii na Fakultě sociálních studií Univerzity Karlovy v Praze. Vystupovat začínala 
s kapelou Docuku (kde hrála 
8 a půl let až do roku 2010), dále spolupracovala například se skupinami Žamboši a Traband. 
V roce 2009 vydala sólovou desku První, poslední a založila kapelu Garde. Rok 2012 potom přinesl desku Křižovatka, kterou produkoval Tim Eriksen. V letošním roce se spolu s Jitkou Šuranskou a Beatou Bocek stala součástí uskupení MDŽ (Muzikantky, dámy, ženy). Je dcerou hudebníka Vlasty Redla.

Autor: Redakce

11.8.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Kardinálové chtějí od papeže odpověď, Vatikán mluví o skandálu

Vatikán - Za velmi vážný skandál označil předseda jednoho z nejvyšších soudů římskokatolické církve otevřený dopis čtveřice kardinálů, kterým žádají papeže o vyjasnění jeho názoru na rozvedené. Kardinálové z Německa, Itálie a USA odpověď Františka na svůj původní dotaz nedostali, proto s ním vyšli nedávno na veřejnost.

Zadeha v Praze znovu zadržela policie

Praha/Brno - Policie dnes v Praze zadržela obžalovaného podnikatele Sharama Abdullaha Zadeha, celý den u něj prováděla domovní prohlídku, uvedl v tiskové zprávě Zadehův mediální konzultant Jan Jetmar. Večer ho podle něj převezla k výslechu do Brna. Zadeh je obžalován z daňových úniků, hlavní líčení se koná u brněnského krajského soudu.

V Praze končí kongres evropských socialistů

Praha - V Praze dnes končí třídenní kongres Strany evropských socialistů. V rámci jednoho z diskusních panelů v Kongresovém centru promluví k účastníkům mimo jiné lídr britských labouristů Jeremy Corbyn. Jednání by mělo uzavřít přijetí deklarace.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies