VYBERTE SI REGION

František Ringo Čech: Miláčkové bohů umírají mladí, když jsou na vrcholu

Praha /ROZHOVOR/ – Reedice dvoualb Hrrr na ně… (1977) a …nám se líbí… (1979) doplněné tuctem bonusů nabízí posluchačům u příležitosti nedožitých pětašedesátin Jiřího Schelingera, které by tento legendární zpěvák s nezaměnitelným rockovým chraplákem oslavil 6. března, vydavatelství Supraphon.

2.3.2016
SDÍLEJ:

František Ringo Čech. Autor: Supraphon

„Udělalo mi to velkou radost, protože Jirka má pořád hodně obdivovatelů," říká textař a muzikant František Ringo Čech, s nímž a jeho kapelou byl Schelinger jednou z nejvýraznějších postav československého hardrocku sedmdesátých let 20. století. „Ještě lepší by bylo, kdyby Supraphon vydal obě desky ve vinylu, jak mají být, protože si myslím, že by se jich prodalo dost. Sám jsem se k nim vrátil, nedávno jsem si koupil nový gramofon – u malování rád poslouchám zejména vážnou hudbu –, protože jsem si uvědomil, jaká to byla umělecká díla! Žasnu nad nimi a zacházím s nimi daleko opatrněji než tenkrát."

CD vůbec nepěstujete?

Veškerou hudbu mám doma na LP, těch mám takové čtyři stovky. Pak mám všechno ve stejném počtu i na CD. A teď ta „fleška", kurňa, na ni se dá nahrát snad celý život! Nemá ale krabičku, tudíž si na ni člověk nemůže napsat, co na ní má uložené. Je tak odporná, jako celá tato doba. Neosobní, levná, bez nápadu…

Zkuste spíš zavzpomínat na spolupráci s Jiřím. Co vás napadá jako první?

Co musím zdůraznit, je to, že se pracovalo úplně jinak. Schelinger napsal hudbu, já jsem k ní napsal text. Nebo jsem k němu přijel s textem a Jirka jej zhudebnil. S kapelou jsme se pak sešli ve zkušebně a společně jsme naše nápady rozvíjeli dál. Ta kapela byla mimochodem skvostná – bubeník Jiří Stárek zvaný Mamut byl nejlepší hudebníkem, jakého jsem kdy měl, baskytarista Jan Kavale a kytarista Stanislav „Klásek" Kubeš –, všichni jsme měli respekt jeden z druhého, takže skladba se rodila třeba i týden. Ne jako dnes, že přijedete do studia, nazpíváte nebo nahrajete svůj part během chvíle, a na muzikanty, kteří vás doprovázejí, ani nevidíte. Tohle není žádný tvůrčí přístup, na jaký jsem byl zvyklý, to je nanic.

Mluvíte o vzájemném respektu, to zní skoro idylicky. Copak jste si při tom tvoření nevjížděli do pačesů?

Moc, hádali jsme se do krve, uráželi jsme se, byli jsme mladí kohouti, přesvědčení o své pravdě. Kubeš odcházel na dvě hodiny trucovat, že se nám nelíbilo jeho sólo: „Přece je tak krásné, ty č… Jdi do hajzlu." Já jsem se vždycky smál… Naše hádky ale brzo pominuly. Kubeš se uklidnil, já jsem také uznal, že jsou v textu chybná místa, která jsem – ač velmi nerad – předělal. A Jirka si u mikrofonu taky užil, protože jsme ho průběžně zastavovali, opravovali, ale nakonec to bylo zase pěkné. Pánbůh vám dopřeje vždycky jenom určitou dobu, kdy můžete něco takového zažít.

Uvědomovali jste si, že „to pravé" je zrovna teď?

Vůbec, stejně jako si malé děti neuvědomují, jak se jim krásně žije. Byli jsme spokojení, zároveň jsme měli strach z bolšana – taky nám dal několikrát zaracha. Riskovali jsme ale pořád, tudíž jsem se furt někde omlouval nebo klečel na kolenou na nějakém stranickém sekretariátu – taková byla doba. Z hudebního pohledu šlo ale o geniální zlatou éru, protože kapely – zejména ty anglické a americké, k nimž jsme vzhlíželi – měly svůj ksicht. Když jsem slyšel od poloviny písničku, věděl jsem například, že tohle jsou stoprocentně The Kinks a že tato je zase od The Animals. A dnes? Z našich skupin poznám s určitostí asi jen Kabáty.

Ten ksicht měly i vaše písničky s Jiřím. Byla ale jedna, na kterou jste žárlili…

Na Holubí dům, to byl náš celoživotní mindrák. Snažili jsme se ho trumfnout, napsali jsme Šípkovou Růženku, nevím, co všechno, ale kdepak. Nejel přes něj vlak. Hodně jsme se kvůli tomu natrápili, přestože Holubí dům byl Jirkův šlágr – a stále je, už jej nikdy nic nepřekoná –, ale nevymysleli jsme ho my dva spolu. Prostě se nepodařilo. Zato pánům Uhlíři a Svěrákovi geniálně.

František Ringo Čech. Právě pan Uhlíř, a občas se k němu přidá i Karel Šíp, mi řekl, že vám dodneška zazlívá, že jste jim Jirku přetáhl do vlastní kapely.

Ano, oni vám to řeknou, ale v podstatě už mi to dávno odpustili. Ona to totiž nebyla jenom moje vina, i Schelinger by řekl, že nám to klaplo dohromady. Jsem fatalista, věřím, že věci, které se mají stát, se stanou – když je vám holt něco souzeno, ať už by se mělo dít nevím co, tak vás k tomu život i přes okliky dovede. Vždycky jsem chtěl dělat rockovou muziku, v kapele jsem měl Sodomu a Papouška Kakadu. A Šíp měl Schelingera, který chtěl dělat rockovou muziku a zpívat Dráty pletací. Čili jsem si postěžoval Chrastinovi, svému kolegovi z Olympiku, a on mi říkal – heleď, nějaký Schelinger krásně zpívá a jeho taky štve ta populární hudba. Nechceš, já tě s ním dám dohromady? Sešli jsme se v tehdy populárním pražském klubu Déčko. A jakmile jsem Jirku uviděl, byla to „láska na první pohled". Řekli jsme si, co bychom asi tak chtěli dělat, a domluvili se, že budeme tvořit spolu. Jirka své rozhodnutí oznámil Šípovi, já zase Sodomovi a pustili jsme se do práce.

Hned jste měli úspěch?

Zpočátku mě nikdo se Schelingerem nechtěl, říkali mi – pane Čech, přijeďte třeba s Ulmem nebo se Zichem. Zmínil jsem se o tom Václavu Zahradníkovi a on povídá: „Víš co? Napíšu Jirkovi písničku a vezmu ho do sobotní estrády v Karlových Varech, tu uvidí v televizi šíleně moc lidí." Tak se i stalo, Jirka písničku, mimo jiné moc hezkou, jmenuje Švihák lázeňský, nazpíval. A v pondělí už mi volali pořadatelé, z Jirky se stala hvězda. Chvíli jsme pak ještě dělali pop, abychom upevnili fanouškovskou pozici, a pak jsme přehodili výhybku na rockovou muziku. Ještě LP Ovoce z naší zahrádky bylo tak půl na půl, ale desky Hrrr na ně… a …nám se líbí… už byly rockově úplně čisté.

Jirkova hvězda začala postupně zářit, asi ani chvíli nezažil úbytek slávy…

Ani trošku. Miláčkové bohů umírají mladí a on odešel v době, kdy byl úplně na vrcholu. Myslím si, že by to dotlačil ještě výš, teda pokud by ho nezastavili komunisti. Zažil jsem totiž krátce po jeho smrti takovou nemilou věc, že jsem na Výtoni potkal rozčilenou Janu Kratochvílovou, která šla právě z ministerstva kultury. Říkala: „Ringo, víš, co mi tam řekli? Že měl Schelinger štěstí, že umřel, protože by ho úplně zlikvidovali jako nepřítele státu." To mi přišlo otřesné.

Když se ta tragédie v dubnu 1981 stala, co se ve vás dělo?

Celá kapela jsme byli v pytli, naprosto ochromení, přišli jsme o kamaráda, o zpěváka… Předtím jsme se s Jirkou dohodli, že odejdu z jeviště, nechám to celé na něm, ale že budeme pořád pokračovat v psaní. Bohužel udělal jednu chybu, že přizval do kapely svého bráchu. Když ale dělají dva totéž, není to vždycky totéž. Milan je možná dobrý kluk, ale Jirka to není. Tipuju si, že kdyby Jirka ten skok z mostu přežil, musel by do půl roku z kapely odejít buď Milan, nebo by šli jinam kluci – jak už jsem říkal, všechno skvělí muzikanti.

Dodneška se spekuluje, co přesně se vlastně před Jirkovým úmrtím odehrálo. Jaký na to máte názor?

Bylo to velice jednoduché. Odjel natáčet do bratislavského studia Československé televize – sám, skupinu k tomu nepotřeboval, protože to bylo na playback. Po natáčení odešel do restaurace U Františkánů, kde se opil, potkal tam různé pobudy a společně se vydali na pokračování večírku do nějakého bytu na Petržalku. Zkrátili si to přes most a Jirka si to bohužel zkrátil rovnou do hrobu.

V polovině března se uskuteční vzpomínkový koncert, v jehož rámci na Jirku zavzpomínají mnozí zpěváci. Máte s ním něco společného?

Absolutně ne. Jsem Roháčovský sirotek, to znamená, že jsem zvyklý dělat věci na vysoké profesní úrovni. V tomto případě se mi zdá, že jde o nepřipravený projekt vymyšlený jenom za účelem prodeje lístků. Nevím, třeba se povede, určitě bude plno. Jirkovi příznivci se sjedou a „oslaví" jeho pětašedesátiny, ale beze mě. Jednak mě nikdo nepozval, ale i kdyby ano, stejně bych nepřišel.

Vzpomenete si na něj sám?

Já na Jirku myslím často, nemusím na to mít výročí. Mým životem se prolíná stále – není jediné moje divadelní představení, aby se mě na něj někdo z diváků nepřišel ptát, protože těch fanoušků jsme měli opravdu strašně moc. A dodneška ho milují.

Autor: Gabriela Kováříková

2.3.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Juncker odmítá kritiku na svou osobu, odstoupit prý nehodlá

Brusel - Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker dnes v rozhovoru pro belgický deník Le Soir prohlásil, že nemá v úmyslu rezignovat na svou funkci. Na Junckerovu hlavu se v poslední době snesla kritika v souvislosti s britským rozhodnutím vystoupit z Evropské unie, Evropská komise, jíž předsedá, je kritizována i v souvislosti s migrační krizí.

Policejní vůz srazil v Ostravě chodce, ten na místě zemřel

K vážné dopravní nehodě vyjížděly v pátek 29. července ostravští záchranáři. Šedesátiletý chodec zemřel poté, co jej srazil policejní vůz. Nehoda se stala po dvaadvacáté hodině v ostravské čtvrti Svinov.

Delegace Talibanu prý jednala v Číně na pozvání tamní vlády

Kábul – Delegace Talibanu navštívila minulý týden Čínu na pozvání tamní vlády, řekl Reuters představitel tohoto radikálního hnutí. S Číňany podle něj jednala o situaci v Afghánistánu, kde Taliban bojuje proti vládě v Kábulu podporované Západem.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.