VYBERTE SI REGION

Helena Vondráčková: Dlouhá noc? Stále bourá sály

Praha - Jedním z mezníků v kariéře Heleny Vondráčkové bylo album Vodopád z roku 2000. Teď, lépe řečeno 16. září vyjde v limitované reedici pěti set kusů znovu, a to na vinylu, z nichž jeden po druhém zpěvačka trpělivě opatřila vlastnoručním podpisem. „Neslyším ráda, když někdo mluví o Vodopádu jako o mé comebackové desce, protože comeback jako takový jsem neměla, nikdy jsem z hudební scény nezmizela," říká Helena Vondráčková.

26.8.2016 1
SDÍLEJ:

Helena VondráčkováFoto: ČTK/Michal Doležal

„V každém případě šlo o velmi úspěšný projekt – CD se prodalo pětasedmdesát tisíc kusů, takže jsem s radostí přivítala záměr Universalu vydat jej v podobě vinylu. Album Vodopád způsobilo rozruch i díky masové kampani, v jejímž rámci jsme na trase Praha – Bratislava napočítali asi šedesát billboardů. To nemělo obdoby. Zároveň jsem si jím rozšířila spektrum publika o mladou generaci, stala jsem se královnou diskoték, s čímž jsem ve svém věku nijak nekalkulovala. Ale přišlo to shůry jako blesk. Písničky z něj jsou dodnes žádané, byl to jeden hit za druhým – To tehdy padal déšť, Vodopád, Dlouhá noc…"

Je pod nimi podepsáno několik autorů. Obecně vzato, když jsou písně v procesu vzniku, máte tendenci zasahovat tvůrcům do jejich práce?
Ano, dělám to. Když vybíráme repertoár na nové projekty, nenechávám to jenom na autorovi samém. Mluvím i do textů, prostě chci, aby výsledek naprosto harmonoval s tím, co cítím, co mám ráda a co se mně bude dobře zpívat.

Tušila jste při přípravě desky Vodopád, že vzniká něco výjimečného?
Věděla jsem, že děláme styl, který je zrovna světový, v trendu. Věděli to samozřejmě i autoři, takže se nám dostalo množství materiálu, který jsme mohli v tomto duchu zpracovat. Že ale bude mít album až takový úspěch, to jsem nepředpokládala. I když – točili jsme jej ve vynikajícím moderním studiu v Belgii, kde nám splnili veškeré požadavky. V Praze sice tehdy technika ve studiích na potřebné úrovni byla, ale lidé přece jen nebyli naučení pracovat s ní natolik, aby docílili zvuku srovnatelného se zahraničními snímky.

Takže jste se i nacestovali…
Práci jsme měli zorganizovanou tak, že jsme odjeli na týden do Belgie, kde jsme se mohli natáčení věnovat naprosto intenzivně, bez jakýchkoli vnějších vlivů. Ráno jsme vstali, nasnídali jsme se, šup do studia, které bylo nedaleko našeho hotýlku, prostě žádný rušivý element. Producentem celého projektu byl slovenský mladík Stano Šimor, který ve studiích v Belgii pracoval. Znal, jak se programují všechny ty moderní věci, tudíž mu za výsledek hodně vděčím.

Vím, že je asi těžké říct, která z písní z Vodopádu vám nejvíce přirostla k srdci. Ale přece jenom – je to snad zmiňovaná Dlouhá noc?
Ta naprosto zvítězila. Se zástupci vydavatelství Universal jsme se tehdy rozcházeli v názoru, kterou píseň vybrat jako pilotní. Oni stáli za písničkou Vodopád, já jsem říkala, že nemají pravdu a že daleko údernější, kór pro mladé lidi, bude Dlouhá noc Michala Davida. Což se potvrdilo. Zpívám ji doteď, při mých koncertech je to vždycky finální hit, na který lidé šílí, stále ji hrají i na diskotékách. Bourá prostě sály.

Vydání písní na vinylu, který je opět v kurzu, vaši příznivci jistě ocení.
Také si to myslím. Těší mě, že vedle samotných textů a hudby v tanečním stylu na jeho velké ploše ohromně vynikne i práce fotografa Tomáše Berana, jenž umně zachytil mou tehdejší celkovou image, kterou měl „na svědomí" stylista Zdeněk Fencl – nové vlasy, piercing v pupíku, samozřejmě nalepený, přehozená šála zastrčená do kalhot… To všechno je jeho práce.

Nedávno jste, tentokrát od Supraphonu, přebírala platinu za jinou desku.
Ano, dostala jsem ji za retrospektivní album Best of the Best, které mělo vynikající odezvu. Stalo se tak během mého narozeninového koncertu v pražském Divadle Broadway, kde jsem jednak zpívala svůj skalní repertoár, ale zařadila jsem do něj i filmové a muzikálové melodie – když už jsme teda byli na Broadwayi… Koncert měl ohromný ohlas, z čehož jsem měla velkou radost. Dostala jsem nesmírné množství kytic, už jsem je potom ani neměla kam dávat. Byl to krásný večer.

Loni jste oslavila padesát let na hudební scéně, počítám snad správně…
Je to tak, do Prahy jsem přišla v roce 1965. Tehdy jsem přijala angažmá v divadle Rokoko.

Na vaší profesionální hudební cestě jste zažila mnohé. Vzpomenete na ty nejstěžejnější okamžiky? Udělala byste snad něco jinak?
Vůbec nic. Tím prvním velkým okamžikem bylo, když mi tatínek v roce 1964 přinesl přihlášku do soutěže Hledáme nové talenty, kterou jsem v pražské Lucerně vyhrála. Záhy jsem přijala zmiňované divadelní angažmá, které mi už v té Lucerně nabídl ředitel Darek Vostřel. V Rokoku jsem setrvala asi tři roky a během té doby jsme začala spolupracovat s těmi nejlepšími textaři, skladateli, režiséry. Vedle Darka Vostřela budu jmenovat Josefa Vobrubu, dirigenta Tanečního orchestru Československého rozhlasu, Jaromíra Vaštu, režiséra všech hudebních televizních pořadů… Byla to taková zlatá doba, naprosto ideální, protože jsme mohli souběžně pracovat v rádiu, televizi, divadle i ve filmu… O takové mediální prezentaci se dnešním začínajícím zpěvákům může jenom zdát.

V Rokoku jste poznala Martu Kubišovou a Václava Neckáře a vzniklo silné uskupení Golden Kids.
Klidně si troufám říct, že kdyby nebylo osmašedesátého, určitě jsme udělali světovou kariéru, neméně úspěšnou jako ABBA, protože první úspěchy už jsme slavili v pařížské Olympii, na veletrhu Midem v Cannes, ale nebylo nám to přáno. Každý jsme potom, Marta bohužel až po dvaceti letech, pokračovali ve své kariéře. Já jsem začala jezdit se svou kapelou – nejprve s big bandem, pak jsem dostala nabídku na spolupráci od skupiny Strýci, s níž jsem strávila sedm let a objela jsem s ní celou zeměkouli, ať to bylo turné v Kanadě, v Rusku, posléze v Japonsku, Polsku, západním i východním Německu. Vystupovala jsem i na mnoha festivalech – v polských Sopotech v roce 1977, a to byl další stěžejní moment, jsem získala cenu Grand Prix za písničku Malovaný džbánku… Vůbec těch festivalů, kde jsem dostala ocenění, bylo hodně – v rumunském Brašově, na Bratislavské lyře, k tomu mám doma několik Slavíků… Všechny jejich barvy v pokoji pro ně vyčleněném lítají. Nemůžu opomenout velmi intenzivní spolupráci s mužskými kolegy – s Jiřím Kornem, s nímž jsem natočila mnoho duetů krásných písniček, a big bandem Gustava Broma, se kterým jsem také sjezdila kus světa.

A pak přišlo období, kdy vás oslovil Karel Gott, abyste s ním vystoupila v newyorské Carnegie Hall.
Div mě tehdy netrefil šlak, jak jsem se vylekala, jestli to myslí vážně. Účinkovali jsme tam dvakrát – jednou v roce 2000 a podruhé v roce 2005. Nejprve jsem byla jeho hostem a podruhé jsme byli rovnocenní partneři. Úspěch byl tak velký, že na něj zareagovali čeští pořadatelé, a tak jsme s Karlem vyjeli na turné, které nám vyšlo na tři roky spolupráce. Bylo to hrozně krásné. Nedávno jsem s ním hovořila telefonicky, bohužel už v jeho svízelném období nedobrého zdravotního stavu. Nicméně se o tom sám rozpovídal, jak na to rád myslí a jak to bylo fajn. No a taky jsem dostala spoustu zlatých a platinových desek – mám celou síň slávy, která ovšem zahrnuje i ocenění za mé tenisové kreace. Tenis hraju ze zábavy.

Ale zjevně dobře.
No, rozhodně se nebavíme o nějaké vysoké úrovni. Je ale pravda, že tenisových trumfů mám dost a letos jsem přidala další. Přivezla jsem si jej z turnaje Petra Huťky v Přerově, kam jezdím s mnoha dalšími umělci a bývalými sportovci každý rok. Trénujeme tam dvoufázově každý den a následný turnaj ukáže, jak na tom jsme a co jsme se naučili. Je tam vždy skvělá parta.

Sledovala jste výkony našich tenistek na olympiádě?
Samozřejmě, sledovala, holky se držely úžasně, moc jsem jim držela palce.

Všechno, co jste prožila, by vystačilo na několik životů. To tempo muselo být ukrutné. Bylo někdy období, kdy jste se cítila unavená?
Unaveně určitě ne. Trošku jsem byla smutná ze situace těsně po změně politického systému, protože někteří novináři se mě snažili vpašovat do role zpěvačky režimu. Ano, získala jsem ocenění Zasloužilá umělkyně, ale já si ho vážím, protože jsem ho dostala za svoji práci doma a v zahraničí. Takže to člověku vezme náladu. Nicméně jsem se tvrdě ohradila a argumenty, že bych byla poplatná režimu, vyšly naprázdno. To, že jsem jezdila ven, bylo jenom díky tomu, že jsem tam byla žádaná a že jsem byla jazykově vybavená. Mohla jsem zpívat v kterémkoli jazyce – ne, že bych uměla všechny perfektně, ale německy, anglicky a francouzsky bez problému. Zpívala jsem i japonsky, maďarsky, polsky, v nedávné době dokonce italsky… Možná, že ne každý by měl chuť pokračovat ve své práci, čelit všem těm řečem, ale naštěstí mě vždycky držela při životě právě hudba, kterou miluju nadevše. Je pro mě kořením života, bez kterého nemůžu být, mnohem silnějším než jakékoliv pomluvy.

V příštím roce oslavíte jubileum – co k němu chystáte?
Spoustu překvapení, koncerty ve velkých halách, kalendář a dokonce mi Supraphon učinil nabídku na exkluzivní kolekci pěti CD, na niž chceme soustředit to nejlepší z mého repertoáru.

To bude těžké…
To bude, máme představu, že každé to CD bude trochu žánrově jiné, takže tím se budeme při výběru písní řídit.

Představu o novinkovém albu, které momentálně chystáte, už máte také?
Samozřejmě mám, mělo by vybočovat z mé běžné popové produkce, chtěli bychom jím uspokojit náročnější posluchače. Definovala bych ho tak, že podstatná část písní bude klidnějších, zamyšlenějších, takový moderní šanson. Vyjít by mělo na vánoční trh u Worner Music. Pokud se týká autorů – jedním z nich bude Jan Dvořák, který byl kdysi stěžejním tvůrcem písniček Petra Muka. A dál Matej Benko nebo Jan Karez, člen Boom Bandu.

Helena VondráčkováVánoční koncert v Lucerně bude?
Neměl být, ale bude. Původně jsme ho chtěli vynechat, ale pro velký zájem fanoušků ho uskutečníme opět na Zlatou neděli, tedy 18. prosince. Vstupenky jsou již v prodeji

Chystáte i koncert vyloženě k vašemu životnímu jubileu?
Vypadá to na O2 arenu, už jsme s jejími zástupci v jednání. Koncerty proběhnou i v Brně, Bratislavě a Košicích. Krom toho mám ještě několik dalších nabídek. Například účinkovat v německém Vánočním pořadu televize MDR, v narozeninovém koncertu Mariky Gombitové v Bratislavě nebo v pořadu slovenské televize týkajícím se nejslavnějších písní festivalu Bratislavská Lyra. Vystoupím též v deseti koncertech Alexandrovců po celém Slovensku a nabídka přišla i na můj koncert do Polska. Bude to masakr.

A co letošní léto – užila jste si ho?
Měla jsem krásné léto. Začalo to tím, že jsme v dubnu s mužem a přáteli odletěli na Floridu, kde jsme byli celý měsíc. V květnu jsme si udělali hezký výlet s naším pejskem a obrovským karavanem na Rujanu a nedávno jsme se s manželem vrátili z hausbótu, kde jsme strávili s přestávkami na různá vystoupení celý červenec. A teď se ještě chystám na poslední fázi dovolené – každoročně jezdím s mými kamarády na ostrov Grand Canaria, kde bydlíme v krásném hotelu Anfi v Tauru, který se nachází nad rozsáhlým golfovým areálem. Každý den chodíme na ozdravnou masáž do bazénu hotelu Gloria s neuvěřitelným množstvím trysek, které vám masírují, co potřebujete – kolena, klouby, ramena… No, a protože jsou to navíc tenisté, vyrážíme každé ráno na kurt, následně na výborné mořské havěti, které miluju. Takže na to se těším.

Autor: Gabriela Kováříková

26.8.2016 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

Co bylo cílem razie armády a policie na skládce u Lovosic? Šlo o bifenyly

Lovosice – Na začátku listopadu jsme čtenáře Deníku informovali o zátahu, který probíhal na skládce patřící firmě Ladeo u Lukavce. Na místě zasahovali policisté, pyrotechnici, vojenské síly, ale také Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP), která skládku prověřovala několik dní. Kriminalisté si od Městského úřadu dokonce k prověření vyžádali dokumentaci o skladování odpadu. Nyní má celá situace rozuzlení.

Muž našel v autě zaseknutý krumpáč. Je to pomsta, myslí si

Klatovy – Pořádný šok čekal na muže z Klatov. Když přišel ke svému autu, zjistil, že v něm má zaseknutý krumpáč.

AKTUALIZOVÁNO

Norský Barnevernet versus český dědeček. Jiří Pavelka podává v Norsku žalobu

Praha - Do boje s norským Barnevernetem se pustil dědeček dvou chlapců, které úřady v roce 2011 odebraly české matce Evě Michalákové a jejímu manželovi Josefovi. Důvodem mělo být údajné zanedbávání, fyzické týrání a sexuální zneužívání. Podle tamní policie a lékařů se podezření Barnevernu nepotvrdilo. Úřady a následně soudy ale považovaly zjištění za natolik vážná, že děti ponechaly u pěstounů. Dnes devítiletý David a jedenáctiletý Denis žijí odděleně, každý v jiné pěstounské rodině.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies