Poprvé vydal přední český hobojista Vilém Veverka pod hlavičkou Supraphonu album Risonanza (2009), na němž společně s harfenistkou Kateřinou Englichovou a pianistou Ivo Kahánkem „splatili dluh" českým autorům, jakými jsou Jan Hanuš, Petr Eben a Pavel Haas. Následoval elitní projekt, čistě sólové album pro hoboj (2013), na němž dominuje Dvanáct fantazií Georga Philippa Telemanna, doplněných o kompletní cyklus Metamorfóz podle Ovidia od Benjamina Brittena. Do třetice přichází špičkový hudebník – a ve svém volném čase i horolezec a fotograf – s novinkou, na níž vdechl nový život koncertům tří barokních Mistrů – Antonia Vivaldiho, Johanna Sebastiana Bacha a jeho přítele, už zmíněného Georga Philippa Telemanna. „Co se posluchačské atraktivity týká, jde o možná nejambicióznější album ze všech, která jsem prozatím nahrál," říká Vilém Veverka.

Ke spolupráci jste si tentokrát přizval hned několik hostů. Jak jste k jejich složení přicházel?
Na jaře roku 2014 jsem měl vystoupení ve Filharmonii v Ostravě s obdobnou dramaturgií, kde jsem zahrál jak Vivaldiho, tak i Bachův a Telemannův koncert. Vznikl velmi kvalitní demosnímek, který jsem dal přeposlechnout někomu, kdo chodí na mé koncerty a s kým můžu některé věci konzultovat. Reakce zněla: „Tak to chci." To byl onen významný signál. Následovalo setkání s Matoušem Vlčinským, producentem mých předchozích alb u Supraphonu (a samozřejmě i toho aktuálního), postupně jsme tuto myšlenku více precizovali. Zároveň nám bylo jasné, že orchestr, který mi bude na albu partnerem, musí mít zkušenost s autentickou, tedy poučenou interpretací. Matouš Vlčinský intuitivně a velmi správně vybral klasicistní soubor Ensemble 18+, propojil mě s jeho intendantkou Blankou Karnetovou, s níž jsme si rychle porozuměli a která se také zásadně – myšleno logisticky – na vzniku alba podílela. Aby byl projekt skutečně silný, oslovil jsem dále přední německou cembalistku Barbaru Marii Willi, profesorku JAMU, s níž spolupracuji již od roku 2007, navíc jsme partnery i v "Ensemble Berlin-Prag". Tím pověstným „creme de la creme" je účinkování mého bývalého učitele a kolegy, hobojisty Berlínské filharmonie Dominika Wollenwebera, který patří mezi nejlepší hobojisty současnosti a je profesorem na prestižní Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně. Záměr byl ten, aby vznikla atraktivní nahrávka, která svými interpretačními parametry obstojí v kontextu nejlepší současné světové produkce.

Přesto, že jste nahrávali na moderní nástroje, předkládáte posluchači album na úrovni autentického provedení na dobové nástroje. Jak se toho dá – pro laika – docílit?
V mém případě sehrála svou roli právě dlouholetá spolupráce s cembalisty jako je Barbara Marie Willi, což mě výrazně přiblížilo podstatě interpretace barokní hudby Druhá věc je, že jsem se svého času poměrně intenzivně zabýval i hrou na barokní hoboj - tato fáze výrazně formovala můj pohled na barokní hudbu jako takovou. Je to zkušenost, ze které dále vycházím, přímý otisk ve mně. Obecně vzato, ona ta autentičnost – poučenost se v roce 2015 u moderního interpreta předpokládá, osobně to považuji de facto za automatickou součást vybavenosti a vzdělání.

Patříte k nejrespektovanějším hobojistům v mezinárodním měřítku – co je pro vás lepší, hrát sólově, nebo mít za sebou onu větší hudební oporu, orchestr?
To je velmi relativní. Záměr je samozřejmě stát před orchestrem, nebo realizovat špičkové komorní koncerty. Zajímají mě a mému naturelu blízké jsou i projekty, v nichž jsem vyloženě sám, jak tomu bylo právě v případě předchozího alba. Jinými slovy, co se této platformy týká – moje ctižádost coby interpreta je dokázat, že se hoboj může směle porovnat s těmi tzv. „tradičními" sólovými nástroji, jako jsou klavír nebo housle. Právě v období baroka pro něj bylo napsáno nepřeberné množství literatury.

Je už kompletně popsaná? Nebo ještě existují skladby, o kterých se neví?
Určitě existují skladby, o kterých nevím, ale to zásadní je zmapováno, vydáno a opakovaně nahráváno. Tu a tam se objeví ztracený koncert, jde ale spíš o výjimky, které potvrzují pravidlo. Přiznávám, že nejsem ten, kdo by jezdil po archivech a bádal, co by se dalo ještě zrekonstruovat. Raději si nechávám psát skladby přímo pro mě, od mých vrstevníků, to je to, co mě láká víc.

Máte pak tendence autorům do jejich tvorby zasahovat, nebo se jimi necháváte překvapit?
Je to tak, že mě ten který autor jako interpreta dobře zná. Nemusí jít hned o nějaké přátelství, to není podmínkou. V okamžiku, kdy nová skladba vzniká, preferuji – pakliže můžu být u toho – nabízet případně jakousi „reflexi" z pohledu interpreta, diskutovat nad partiturou s autorem. Tak tomu bylo např. při vzniku koncertu pro hoboj a orchestr od Martina Hyblera. V některých jiných případech se to děje méně anebo vůbec, ale to ještě nemusí znamenat nic negativního. Přirovnal bych to ke krejčímu – když zná vaše míry a trefí se vám oblekem na tělo, aniž byste ho zkoušela, jde o ideální stav.

Vraťme se k vaší nové desce – jaké s ní máte další úmysly? Hodláte ji prezentovat živě na koncertech? Přizvat k nim ale složení, které se na ní podílelo, určitě není jednoduché…
Ano, obsazení na desce je poměrně luxusní, nicméně věřím, že i tento záměr se v budoucnu podaří zrealizovat. Každopádně album představíme 30. září v Zrcadlové kapli Klementina na koncertě, který se uskuteční v rámci Svatováclavských slavností - mezinárodního festivalu duchovního umění, pokřtí jej pan Vlastimil Harapes. Dále pak dramaturgii desky představím v polovině října na turné ve Španělsku, a to s orchestrem Čeští komorní sólisté. V únoru příštího roku pak s repertoárem CD seznámíme publikum v Brně, kde vystoupíme s Ensemble 18+ společně s Barbarou Marií Willi v jejím cyklu Barbara Maria Willi uvádí.. Následovat budou pochopitelně další koncerty, které budou z toho projektu vycházet. Album musí žít především na koncertech.

Jaká vlastně byla vaše cesta k hoboji? Co si budeme povídat, nejde o úplně frekventovaný nástroj…
Maminka je muzikoložka, byla ředitelkou Muzea Antonína Dvořáka, přednášela na Pražské konzervatoři. Hudbou jsem byl obklopen odmalička. V šesti letech mi dali do ruky zobcovou flétnu, později jsem začal hrát trochu na klavír. Nebylo to z mé strany nic úžasného, přesto to byl onen první praktický kontakt s hudbou. K hoboji jsem se dostal někdy ve dvanácti letech skrze máminu konexi s profesorem Františkem Xaverem Thurim, který byl mým pozdějším profesorem na Pražské konzervatoři. Do té doby jsem specifika hry na hoboj neznal. Pamatuju si však, jak mi tenkrát pan profesor Thuri řekl: „Chlapče, uvědom si, že je to řehole." A dodal: „Chceš to dělat?" Pořádně jsem nevěděl, co je to řehole, a tak jsem kývl, že ano. Pro další, intenzivnější práci mě „nastartovala" až mnohem později soutěž Concertino Praga, na kterou jsem se již cíleně připravoval. To by mi bylo sedmnáct – a tehdy se to myslím zlomilo. Byl to signál pro to, že se hudbou - hrou na hoboj budu zabývat intenzivněji.

Víme o vašich koníčcích, co je v tomto směru nového? Máte za sebou nějaké čerstvé focení nebo horolezecký zážitek? Byl na to uprostřed přípravy na desku vůbec čas?
Rád bych zase vyjel někam do vysokých hor. Je to dokonce určitý sen pokusit se vystoupit na nějaký osmitisícový vrchol, nicméně teď se opravdu všechno točilo kolem nového projektu nahrání a vydání desky. Na druhou stranu mám letos tři samostatné výstavy, na nichž představuju mé fotografické práce z let 2010 až 2015, což taky vyžaduje energii – projít kriticky archiv fotografií tak, abych z něj vybral jenom to, co si myslím, že by mohlo být skutečně zajímavé, o čem jsem přesvědčen, že stojí za to vystavit, není jen tak. V takových chvílích si vzpomenu na Josefa Sudka, jehož dílo jsem nedávno trochu více studoval. V monografii, která mapuje jeho život na půdorysu rozhovorů s ním samotným, respektive ve vzpomínkách s lidmi, co ho zažili, říká, že fotografie je dobrá jen tehdy, dokáže-li se na ní dívat alespoň tři týdny. Podobně kritickou metodou se snažím uvažovat. První z výstav jsem měl na jaře v krásném Kotěrově Národním domě v Prostějově, druhou v září v prostoru jízdárny v Tachově a těším se i na tu třetí, která bude v listopadu v Hradci Králové jako součást programu festivalu Hudební fórum 2015, kde také vystoupím sólově s orchestrem Janáčkovy filharmonie Ostrava. Ostatně všechny letošní výstavy byly spojené s mými koncerty.

Nosíte už v hlavě námět na další desku?
Těch námětů je dokonce na několik dalších desek. V tom mě inspiroval také Pavel Šporcl, se kterým budu na podzim poprvé spolupracovat. Když jsem s ním loni diskutoval, řekl mi, že co se nahrávání týká, má „jízdní řád" na příštích pět let. Uvědomil jsem si, že je třeba uvažovat podobně a hlavně mít s čím přijít. Samozřejmě bych si přál, aby byla každá další deska ještě zajímavější, než ta předchozí, byť se to není snadné kontinuálně překonávat. Zatím bych ale nerad nějaké myšlenky prozrazoval, je to předčasné, protože teď je na světě aktuální deska, kterou je třeba uvést do života.