VYBERTE SI REGION

Horáček, Pavlíček, Müller. Setkání nás tří byla věc chemie, říká Michal Pavlíček

Praha /ROZHOVOR/ – Michal Horáček, Michal Pavlíček a Richard Müller – tři osobnosti, které se sešly při práci na albu Sociální síť (Universal Music), které – ač vyšlo teprve začátkem října – se už nyní může pyšnit oceněním Zlatá deska. První ze zmíněných pánů na ni napsal básně v žánru villonské balady, druhý je zhudebnil a třecí nazpíval. Rozhovoru k ní se Richard Müller z časových důvodů nezúčastnil, přesouval se na koncert z turné 15 let bez Filipa.

6.11.2015
SDÍLEJ:

TŘI OSOBNOSTI. Michal Horáček, Michal Pavlíček (zleva stojící) a Richard Müller. Foto: Deník/Martin Divíšek

Pane Horáčku, spolupráce s Richardem Müllerem pro vás není nic nového, zatímco pro vás ano, pane Pavlíčku. V posledním rozhovoru, který jsme s Richardem vedli, říkal, že zašel na váš koncert, z pódia na něj sálala pokora a lidskost. A tak vás oslovil, jestli byste spolu neudělali album. Je to tak?

M. P.: V podstatě ano… Nabídku ze strany obou pánů jsem přijal s velkým potěšením, protože je pro mě radost dělat s lidmi, kteří mě inspirují a kterých si vážím. V naší branži takových výrazných osobností, jako jsou právě pánové Müller a Horáček, zase tolik není. Byla to prostě výzva propojit se v této sestavě a vytvořit společné dílko.

Pane Horáčku, jak to bylo u vás, když se vám Richard po letech ozval?

M. H.: Zavolal mi a řekl – patnáct let jsme spolu neudělali desku, tak co kdybychom se pustili do další? Souhlasil jsem, a protože jsem zrovna psal villonské balady, zeptal jsem se ho, co by říkal na to, kdybychom album udělali právě ve villonských baladách – že mám takové období, zkrátka mě to inspiruje. Až když jsem mu je poslal a on si je přečetl, poznamenal, že na rozdíl od předchozí desky, na níž se podíleli různí skladatelé, by dal tentokrát přednost jedinému člověku s jasným rukopisem, s výrazným hudebním názorem. A zmínil jméno Michala Pavlíčka. Poctivě přiznávám, trošku mě to překvapilo, protože se mi přece jenom zdálo, že by mělo jít o desku šansonovějšího ražení, ale zpětně vůbec nevím, proč jsem si to myslel. Vždyť na tom vlastně nezáleží, v jakém hudebním hávu texty jsou. Důležité bylo, že Michal Pavlíček na spolupráci přistoupil, protože se taky mohlo stát, že by ho mé texty neinspirovaly, nezajímaly. Člověk by měl počítat i s takovou variantou.

Která ale nenastala…

M. H.: Michal dosti svižně natočil spoustu demosnímků, které se mi hned líbily. Byly jinak pojaté, než mé předchozí věci, které jsem udělal s jinými autory, hlavně s Petrem Hapkou. Měly zvláštní energii, která se obecně pojí s rockovým vnímáním muziky a světa, takže jsem byl najednou moc rád, že si rozšiřuju své hudební a tvůrčí obzory. A pak jsem i viděl, jak je Michal Pavlíček profesionální. Myslím to v tom dobrém slova smyslu, ne nutně řemeslném, natož komerčním. Michal dal prostě do desky všechno, jeho přínos je obrovský. Byl nejen skladatelem, ale i instrumentalistou, aranžérem a ještě to celé produkoval.

Říkáte, že některé villonské balady jste měl hotové ještě před tím, než vás Richard Müller oslovil ke spolupráci. Nakolik jste je musel upravovat, aby „zapadly" do tématu alba?

M. H.: Prvně jsem musel vybrat ty, které by se k němu hodily, a další napsat, ve výsledku je jich dvanáct. Věděl jsem, že zhudebnit je bude ohromně náročné, protože villonská balada má rigidní tvar – vždycky se musí například pro 8., 16., 24. a 28. řádek použít tentýž refrén. Absolutně nemá půdorys rockové písničky a vlastně písničky vůbec, jde o středověký žánr… Druhá věc je, že zpívat villonské balady může jen ten, kdo má charisma a v tomhle případě i schopnost převtělit se do různých charakterů v jednotlivých příbězích, které v ich-formě vypráví. Jednou je to někdo, kdo je rozzlobený, jindy frustrovaný, schizofrenik, nebo kdo je naopak zamilovaný… Tohle všechno klade na interpreta své nároky. Richard Müller jim dostál místy se skutečnou bravurou.

Jak těžké tedy bylo villonské balady zhudebnit?

M. P.: Úkolem skladatele je uchopit náladu a obsah textu a vdechnout jim svou emoci. Michalovy balady byly pro mne živnou půdou, inspirovaly mne. Další důležitá věc je chemie. Když se totiž setkají tři osobnosti, nemusí to vůbec fungovat. V našem případě to ale neplatilo. Ona chemie vznikla celkem přirozeně, bez nějakých velkých bolestivých odříkání jednoho z autorů. Prostě jsme se neviditelnou jehlou vzájemně propojili a vznikla deska se zvláštní lehkostí, což – doufám – posluchač sám pozná.

Nepřišly žádné momenty, kdy by se něco zaseklo?

M. P.: Až takhle ne. Samozřejmě, zdaleka ne všechno, co jde snadno, může být super, vždycky je dobré, když se o nějakých věcech diskutuje. Chci říct, že nevznikly žádné razantní třetí plochy, které by ovlivnily naši spolupráci v negativním slova smyslu. To, že jsme občas zvažovali, co a jak, že jsme s Richardem upravovali jeho výrazové uchopení, nebo že chviličku nastaly vlny, kdy jsme se sami sebe ptali, jestli jdeme správnou cestou, pochopitelně nastalo. Ale celkově šlo o příjemnou záležitost.

Jak vlastně tvoříte? Napsat text, který má smysl, je hluboký a splňuje určité zákonitosti, není jen tak.

M. H.: No… Požehnání i prokletí umělce začíná tak, že má před sebou nepopsaný bílý papír. A na něm, na takovém „nic", má vzniknout něco. Nikdy nemůžete dopředu vědět, ani když máte za sebou padesát let práce, jestli se to tentokrát povede. Nemusí… Michalovi jsem dal k dispozici šestnáct věcí, rozepsal, nebo opustil jsem jich asi třicet, ale to je můj problém. Aby mluvily k lidem, aby je pozvaly k rozhovoru, aby si ty věci posluchači vztáhli ke svým životním zkušenostem, ke své náladě, vzdělání, místu, kde žijí, a vůbec všemu, co je každé bytosti vlastní, protože každý z nás je unikátní, to je pro textaře velká ambice. Nikdy dopředu nevím, jestli to zafunguje. Jednoznačně to nevím dokonce ani potom.

Máte nějaký rituál? Musíte si dát například kafe, rozsvítit lampičku, píšete rád texty v deset večer nebo v devět ráno?

M. H.: Ani ne, protože ono všechno záleží na nápadu. A ten se může dostavit kdykoli. Někdy přijde, když řídím auto, někdy, když jdu po ulici, jindy v sedm ráno, či o půlnoci. Ale jakmile se zjeví, všechno musí jít stranou a okamžitě se musí zaznamenat, nějak rozvíjet, protože jinak může rychle uniknout. Je to strašně vrtkavá věc. Svého času jsem o tom v Anglii mluvil s Roaldem Dahlem. Říkal: „Mám tak strašně málo nápadů, a když nějaký přijde, tak se nesmí nechat ztratit. Jednou jsem řídil auto (měl jaguára, podotýká Michal Horáček) a napadla mě senzační věc. Neměl jsem tužku, neměl jsem nic, ale naštěstí jsem měl špinavé to auto. Takže jsem zastavil a prostě prstem na kapotu napsal – a co takhle Chlapec a továrna na čokoládu?" A na tom základě vznikla jeho nejslavnější knížka.

M. P.: Já to mám podobně. Jsem pověstný tím, že vždycky, když mě někdo bombarduje, tak zavelím: „Mám nápad, nerušit!" Samozřejmě když člověk skládá, nedělá to hned na „první dobrou". Někdy se ale podaří, že se stane zázrak, prostě to přijde shůry a je to tam hned. Můj rituál, jestli se to tak dá nazvat, spočívá v tom, že si skládám víc nápadů, víc verzí a potom je nechávám nějaký čas provětrat. S odstupem času si je prostě znovu poslechnu a třeba vyberu z některého jenom kousek a znova na něm pracuji. Ale proč to říkám v téhle souvislosti – na jeden z Michalových textů jsem složil dvě písničky. V rámci onoho propojení se sociálními sítěmi nám to nakonec přišlo jako zajímavý model ponechat na desce obě mutace písně Někdo jiný – první a poslední.

Pánové, co vlastně vy a sociální sítě? Jak dalece vám do života zasahují, jak dalece je k životu potřebujete?

M. P.: Obecně vzato, v dnešní době nemůže člověk bez internetu dost dobře fungovat, je to určitý druh závislosti. Osobně ale nejsem úplně facebookář, komunikaci na tomto společenském webovém systému zatím nemám tolik pod kůží.

M. H.: Já na facebooku jsem, jeden čas jsem se mu hodně věnoval, poslední dobou už tolik ne. Nicméně tam mám nějakých čtyřicet tisíc sledujících na dvou adresách, což už je docela početná obec, která mi občas může dodat nějaký impulz, novou inspirací, kterou bych třeba jinak neměl. Pro mě je facebook, potažmo další sociální sítě fenomén současnosti, ale dokázal bych se od nich klidně na měsíc oprostit, nejsem na nich závislý přes rozumnou míru.

Co se bude s vaší čerstvě oceněnou deskou dít dál?

M. P.: Víte, ona nevznikla proto, abychom s Richardem na jejím základě „postavili" kapelu a rozjeli naživo nějakou velkou parádu. Jde spíš o náš společný podpis, propojení a zachycení našich pocitů.

M. H.: V každém případě šlo o nadmíru zajímavé a inspirativní setkání. Jestli se ještě někdy zopakuje, nelze v tuto chvíli říct. Je to nevyzpytatelné, ale já nevyzpytatelnost miluju.

Autor: Gabriela Kováříková

6.11.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Inkluze je zločin na dětech, říká Václav Klaus mladší

Havlíčkův Brod /ROZHOVOR/ - Má všeobecní vzdělání budoucnost? Je inkluze krok tím správným směrem? To byla hlavní témata přednášky, kterou v Havlíčkově Brodě nedávno připravil Okrašlovací spolek Budoucnost.

Manželé ze Kdyně se snažili zachránit život mladému sportovci. Bohužel marně

Hluboká - Silák z Hluboké zemřel za jízdy na kole. Jeho otec děkuje manželům Homolkovým, kteří bojovali o jeho život.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies